98
i v a n a
a n d r e w s
•
k ř e h k ý
s l i b
„Nojo, nojo. A jak vám to s profesorem jde?“ vyzvídala Erika. „Myslím, že je spokojený, i když včera se zlobil na kolegyni. Nemá s sebou pořádné oblečení ani boty do hor, musela jsem jí to půjčit. Tím jsme se zdrželi a museli jsme zkrátit trasu,“ referovala Karin. „Počkej, ty tam nejsi jen s profesorem? O nikom dalším jsi přece nemluvila!“ „Taky jsem byla překvapená, když jsem ve Vídni na nádraží uviděla Ritu,“ přiznala Karin. „Cože? Myslíš Ritu Gehlofovou?“ vykřikla Erika. „Ty ji znáš?“ ptala se Karin se zájmem a popošla k oknu. Zdálo se jí, že tu něco nehraje. Jak může Erika znát Ritu? Nikdy o ní spolu nemluvily! Erika nechala otázku bez odpovědi. „A mezi tebou a Maxem je všechno v pořádku?“ zeptala se ostražitě. Karin se zarazila. „Proč se ptáš zrovna na tohle? Jak můžeš vědět, že…“ To už je opravdu víc než podezřelé, blesklo jí hlavou. „Co, Karin? Co můžu vědět?“ dožadovala se odpovědi naléhavě Erika. Karin se nadechla: „Rita po Maxovi docela tvrdě vystartovala.“ V telefonu bylo pár vteřin naprosté ticho. „Mrcha! Tak ono jí to nestačilo!“ vybuchla Erika zadržovaným vztekem. Karin přendala telefon do druhé ruky. „Tomu nerozumím. Co jí nestačilo? Můžeš mi to vysvětlit?“ „Já nevím. Nevím, jestli ti to mám říct. Ale je to už půl roku a ta potvora se ti zase plete do života. Myslím, že bys to měla vědět.“ Karin si pro jistotu sedla. „Poslouchám.“ „Rita byla Janovou milenkou. Jeli spolu v autě, když se stala ta nehoda,“ pomalu ze sebe soukala Erika.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248899
99
i v a n a
a n d r e w s
•
k ř e h k ý
s l i b
Karin se udělalo špatně od žaludku. Stísněným hlasem se zeptala: „Chceš snad říct, že když mi Jan vezl zásnubní prsten, seděla s ním v autě jeho milenka?“ „Tak nějak…“ „Proč se to dozvídám až teď?“ zaječela Karin. „Promiň. Tenkrát to byla pro tebe taková rána, že se ti to nikdo neodvážil říct.“ „Takže jsem byla všem za blbce! Oplakávala jsem muže, který si na naše zásnuby vezl v autě milenku!“ křičela Karin a rozzuřeně praštila pěstí do stolu. Vtom se ozvalo rázné zaklepání a Rita vtrhla bez vyzvání dovnitř. Karin se otočila. Nasupeně řekla do telefonu: „Promiň, mám něco na práci,“ a ukončila hovor. Otevřela okno a několikrát se zhluboka nadechla. „Co se děje? Jsi nějaká naštvaná,“ nezúčastněně prohodila Rita a zálibně si prohlížela svou zbrusu novou větrovku. Karin se rozkřikla: „Ty mrcho! Chodila jsi za Janem a teď budeš svádět Maxe?!“ a mrskla po ní tím, co měla po ruce. Sešit s poznámkami dopadl Ritě na hlavu a papíry se rozletěly po místnosti. „No počkej!“ ucouvla Rita o krok a nasadila blazeovaný výraz. „Neříkej, že jsi to nevěděla! Věděli to přece všichni. Mysleli jsme s Janem, že ti to nevadí. A protože mu tě bylo líto, chtěl tě požádat o ruku. Zasnoubení by pak samozřejmě zrušil a vzal by si mě. Hodili jsme se k sobě mnohem víc!“ pronesla klidně Rita a upravovala si rozcuchané vlasy, jako by něco takového bylo úplně normální, takže nemá cenu se kvůli tomu rozčilovat. Karin jen zalapala po dechu. Všechno, čemu kdy věřila, se dílem okamžiku zhroutilo jak domeček z karet. Jan ji litoval? Proto ji chtěl požádat o ruku? Nemohla tomu uvěřit. Zavrtěla hlavou. Vztek z ní vyprchal jako vzduch z pro-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248899
100
i v a n a
a n d r e w s
•
k ř e h k ý
s l i b
píchnutého z balónku. Bezvládně padla na židli. V hlavě měla úplně prázdno. Tíživé ticho přerušilo zaklepání. Dveře se otevřely a Max s údivem přehlížel bojiště. Pohledem se zastavil u Karin. „Co se tu stalo?“ „Karin upustila desky s poznámkami a ty se jí pomíchaly. Úplně ji to rozhodilo,“ ušklíbla se Rita, sehnula se a začala sbírat jednotlivé papíry. Karin nebyla schopná se pohnout. Max přiskočil a Ritě pomohl. Narovnal papíry do desek a vložil je Karin do batohu. „Máš všechno?“ zeptal se jí. Mlčky kývla. „Tak jdeme.“ „Maxi? Můžeš jít napřed?“ ozvala se najednou Rita. „Ráda bych Karin něco řekla soukromě.“ Max se na ni podezřívavě zadíval, pak se tázavě otočil na Karin. Ta opět přikývla. Zavřel tedy dveře a nechal dívky o samotě. Karin vyčkávavě pohlédla na Ritu. „Zítra odjedu,“ prohlásila Rita. „Nejsem až taková mrcha, za jakou mě máš. Max má zájem jen o tebe. U Jana to bylo jiné. Mrzí mě, co se tenkrát stalo. Víš, milovala jsem ho,“ řekla smutně. Karin to překvapilo. Zkoumavě se na dívku podívala. Asi to myslí vážně, projelo jí hlavou. Vstala, přešla ke dveřím a bez pozdravu za sebou zavřela dveře. Max se nesmí nic dozvědět, pomyslela si a snažila se uklidnit. Čekal na ni opřený o auto a s ustaraným výrazem ji pozoroval. Usmála se. Doufala, že vyrovnaně a dostatečně vesele. „Mě neoklameš! To nebyly jen rozházené desky! Nechceš mi něco vysvětlit?“ zeptal se tiše. „Nebyly to jen desky, přiznávám,“ souhlasila Karin. „Řekněme, že jsme si vyměnily názory na muže. Stačí?“ „Bojovala jsi o mně?“ vyzvídal s úsměvem Max. „Jako lev!“ prohlásila Karin a vzala ho za ruku. „Jdeme na oběd. Mám z toho souboje příšerný hlad!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248899