Všechna letiště měla vlastní hasičská družstva, mezi nimiž se každoročně pořádaly závody. Některých svých tradic se Britové odmítali vzdát a obnovili je, jakmile to doba dovolila. Týmy se skládaly z mladých kluků ve výcviku. Na naší základně v Cosfordu vybrali jen ty, kteří jako já přišli z vládního vojska. Měsíc a půl jsme po leteckém výcviku každý den odpoledne dvě hodiny povinně cvičili s hadicemi. Velitel našeho družstva byl nějaký kapitán ze Skotska. Honil nás, mačkal stopky a vyčítal nám každou vteřinu. Měl spojení s jinými letišti a věděl, jak jsou na tom ostatní družstva. Závody pořádala základna v Hallu, odjeli jsme tam na dvoudenní výlet. Našemu skotskému kapitánovi to díky zprávám z ostatních letišť vycházelo jednoznačně. „Kluci, máte nejlepší čas. Vyhrajeme!“ hecoval nás před závodem. Obrovský problém však vězel v ceně pro vítěze. Tým na prvním místě měl dostat metrový ozdobně kovaný štít, pomalu to bylo umělecké dílo. Trofej byla putovní, každý rok se stěhovala ze základny na základnu. Už se rozkřiklo, že jsme cizinci, a pořadatelé soutěže začali mít starost o to, aby jim trofej nezmizela někam do Československa, hned jak skončí válka. Báli se, že už ji nikdy neuvidí. Museli jsme prohrát. Jak to ale zařídit? Soutěžní pravidla byla daná. Každý tým musel natáhnout hadici od nádrže ke svému stanovišti, které bylo vzdálené deset metrů. Tam bylo čerpadlo. Od něho jsme rozvinuli čtyřicet metrů hadic, sestřelili terč, všechno srolovali a vrátili zpátky. Zvládali jsme to za 58 vteřin, to byl výkon na hranici možností. Celou dobu jsme trénovali s úžasnou českou pumpou Sigma. Oni nám ji nenechali. Místo ní nám šoupli nějaký zmetek. Parťák, který stál na konci hadice, velmi dlouho čekal, než vůbec vytryskne voda. Ten krám nás zpomalil asi o patnáct vteřin. Tak velký handicap nám dali naprosto úmyslně. Závod skončil a my jsme kvůli té nespravedlnosti – 104 –
Dubec_Divoky_kluk_vnitrek.indd 104
28.05.2018 13:44:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248825
všichni brečeli, náš skotský velitel také. „Hoši, vy jste to nesměli vyhrát,“ řekl a teprve tehdy nám odvyprávěl celou historii kolem trofeje. Kam se poděla britská fair play? Nevadí. Navzdory tomu obrovskému handicapu jsme skončili čtvrtí a strašně jsme se opili. Vzdálené události sklonku války život na základně přece jen ovlivnily. O pražském povstání proti Němcům jsme se dověděli ihned, jakmile vypuklo. Všichni čeští příslušníci RAF tehdy měli třídenní pohotovost. Uvažovalo se o našem výsadku v Praze na podporu povstalců. Mělo se přistávat na Ruzyni nebo ve Kbelích. Vyjednávala o tom naše exilová vláda. Britové souhlasili, ale Rusové to odmítli, ani nedovolili přelet přes území, které již kontrolovali. Už tehdy měli s naší zemí své plány a nechtěli si je nechat kazit piloty, kteří za svou vlast nasazovali život na západní frontě.
Velmi často mezi nás jezdil ministr zahraničí Jan Masaryk. Takový přátelský člověk! Uměl nadchnout, maloval nám, jaká budoucnost nás čeká: „Nebojte, republika se vrátí. Bude fungovat jako před válkou. Budeme potřebovat lidi v okresech, kteří nám s tím pomohou. K tomu budeme potřebovat vás!“ Přišel den vítězství. Oslavy nesnesly srovnání s ničím, co jsem dosud zažil. Dostali jsme pár dní volna, abychom si jich mohli užít. Pilo a tancovalo se přímo v ulicích. Euforie zachvátila lidi natolik, že zapomněli na hádky a rvačky, což byl při množství vypitého alkoholu malý zázrak. U nás v Cosfordu vybírali tři chlapy, kteří by při pochodu Londýnem měli nést československou vlajku v čele našich jednotek. Byl jsem mezi nimi. „Hoši, už se chystejte do Londýna,“ vybídl nás velitel. Nikam jsme nejeli. Asi někoho napadlo, že by to nevypadalo přesvědčivě, kdyby naši vlajku nesli – 105 –
Dubec_Divoky_kluk_vnitrek.indd 105
28.05.2018 13:44:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248825
tři kluci v uniformách kadetů. Tu čest dostali jiní mladí, už vycvičení piloti. Byla to krásná představa, že by před králem defilovali vojáci, kteří ještě nedávno sloužili ve své okupované vlasti. V Británii by to klidně bylo možné. Pro výcvik k pilotáži prvního britského proudového letounu Meteor si RAF vybrala mezi jinými Horymíra Bretšnajdra, bývalého vládního vojáka, který se do Cosfordu dostal jen o měsíc dřív než já. Zahynul v padesátých letech při nasazení někde na Dálném východě. Konec války mi přinesl další rozhodování. Chtěl jsem se stát pilotem za každou cenu. Říkal jsem si, že se nehnu z Británie, dokud si nedodělám letecký výcvik. Jenže Královské letectvo se po skončení války rozhodlo poskytnout plný výcvik jen těm Čechoslovákům, kteří zůstanou natrvalo v Británii a podepíší úvazek s RAF. Ve mně se to pralo. Měl jsem nalétáno 15 hodin, což nebylo mnoho. Kdybych se upsal Britům, létal bych až někdy do září a ve vzduchu bych strávil několikanásobně delší čas. Pak bych teprve přešel na cvičné střelby. Čím déle jsem se rozhodoval, tím víc mi bylo jasné, že tato cena je příliš vysoká. Silně mě to táhlo domů. Při jedné z Masarykových návštěv u nás jsme ho oslovili. Bylo nás deset mladých kadetů, kteří před koncem války ještě nedokončili výcvik. „Nebojte, chlapci. Zařídíme to, ať v Británii, nebo u nás doma,“ řekl. Ukázalo se, že Britové za dokončení tréninku pro deset kadetů žádají od naší vlády velké peníze. Tak jsme doufali, že uspějeme v Československé armádě po návratu domů. Na přesun do vlasti jsme čekali nesnesitelně dlouho. Přemístit dva a půl tisíce československých příslušníků RAF spolu s materiálem nebyl úplně všední úkol. Letecký most začal fungovat 30. července. S ostatními Čechoslováky jsme už byli nachystaní na letecké základně Manston v hrabství Kent. Letiště mělo velmi široké ranveje, na nichž mohla startovat až – 106 –
Dubec_Divoky_kluk_vnitrek.indd 106
28.05.2018 13:44:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248825