Všechna letiště měla vlastní hasičská družstva, mezi nimiž se každoročně pořádaly závody. Některých svých tradic se Britové odmítali vzdát a obnovili je, jakmile to doba dovolila. Týmy se skládaly z mladých kluků ve výcviku. Na naší základně v Cosfordu vybrali jen ty, kteří jako já přišli z vládního vojska. Měsíc a půl jsme po leteckém výcviku každý den odpoledne dvě hodiny povinně cvičili s hadicemi. Velitel našeho družstva byl nějaký kapitán ze Skotska. Honil nás, mačkal stopky a vyčítal nám každou vteřinu. Měl spojení s jinými letišti a věděl, jak jsou na tom ostatní družstva. Závody pořádala základna v Hallu, odjeli jsme tam na dvoudenní výlet. Našemu skotskému kapitánovi to díky zprávám z ostatních letišť vycházelo jednoznačně. „Kluci, máte nejlepší čas. Vyhrajeme!“ hecoval nás před závodem. Obrovský problém však vězel v ceně pro vítěze. Tým na prvním místě měl dostat metrový ozdobně kovaný štít, pomalu to bylo umělecké dílo. Trofej byla putovní, každý rok se stěhovala ze základny na základnu. Už se rozkřiklo, že jsme cizinci, a pořadatelé soutěže začali mít starost o to, aby jim trofej nezmizela někam do Československa, hned jak skončí válka. Báli se, že už ji nikdy neuvidí. Museli jsme prohrát. Jak to ale zařídit? Soutěžní pravidla byla daná. Každý tým musel natáhnout hadici od nádrže ke svému stanovišti, které bylo vzdálené deset metrů. Tam bylo čerpadlo. Od něho jsme rozvinuli čtyřicet metrů hadic, sestřelili terč, všechno srolovali a vrátili zpátky. Zvládali jsme to za 58 vteřin, to byl výkon na hranici možností. Celou dobu jsme trénovali s úžasnou českou pumpou Sigma. Oni nám ji nenechali. Místo ní nám šoupli nějaký zmetek. Parťák, který stál na konci hadice, velmi dlouho čekal, než vůbec vytryskne voda. Ten krám nás zpomalil asi o patnáct vteřin. Tak velký handicap nám dali naprosto úmyslně. Závod skončil a my jsme kvůli té nespravedlnosti – 104 –
Dubec_Divoky_kluk_vnitrek.indd 104
28.05.2018 13:44:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248825