tvářích. Zaklonil jsem hlavu a čekal, až vyschnou. Byl jsem a stále jsem optimista, ale to místo tam nevypadalo na to, že by mne optimismus dokázal zachránit. Kolikrát jsem v televizi viděl nebo v novinách četl různé zprávy o neštěstí českých turistů, kteří byli uvězněni nebo zabiti, ale bylo mi to tak cizí a vzdálené, že jsem je sice v duchu litoval, ale nikdy se nad tím pořádně nezamyslel. Uvědomoval jsem si, že nic není nepravděpodobné a nemožné. Byl jsem v thajském vězení, obklopen i těmi nejbrutálnějšími vrahy, byl jsem v místě, kde Evropan jen stěží přežívá, a nevěděl jsem, jak dlouho budu čekat na vysvobození, ani to, jestli přežiju. Už nešlo o nějaký omyl nebo chybu. Nešlo o špatné pocity, špatnou pověst, nebo o promrhání času, ale šlo o zdraví a život. Bylo to úplně něco jiného než být zavřený a čekat na den, kdy se otevře brána, a řeknou: „jste volný.“ Tam se to vůbec nemuselo stát, tam k tomu nemuselo dojít, tam by nikdo neprobíral smrt cizince jako nějakou tragédii.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248659