Nerada chodím pozdě. Upouštím od koupě kostýmu na břišní tanec. Stojím na ulici a čekám na taxi. Otočím hlavu doleva a vidím černé taxi s bílými čtverečky na dveřích, jak se přibližuje. Už zvedám ruku, ale člověk, který stojí asi dvacet metrů ode mě, ten Fiat 1300 zastavuje. Nevadí, pomyslím si, tohle je Káhira, přijede další. Sleduji řadu taxíků za tím, který mi přebrali, abych viděla, jestli přijíždí další cedulka s bílým nerozsvíceným nápisem. S neznatelným skřípáním brzd přede mnou zastavuje přebrané taxi a někdo otevírá dveře. – Kam to bude, mladá dámo? – ptá se mě ten člověk perfektní angličtinou. Z auta se na mě dívají výrazné černé oči velkého, neznámého člověka a poprvé nevidím ani nos, ani uši, ani ústa. Jako omámená nasedám do auta. – Nemohl jsem vás nechat čekat, kdoví, kdy přijede další taxi, – říká, jako by mluvil o Londýně nebo New Yorku, kde je těžké chytit na ulici taxi. V Káhiře jsou přinejmenším na každém rohu. – Díky moc. – Pozoruji ho bez mrknutí oka a neodpovídám, kam jedu. Odjedu s ním kamkoliv, pomyslím si. On ze mě nespouští oči. – Kam? – Aha, ano! Na Zamalek, kamkoliv. Vlastně jedu do ulice El Mansour Mohamed, blízko srbské ambasády, pokud jste vůbec slyšel o Srbsku, – zažertuji, abych samu sebe vytáhla z hlubin zamilovanosti na první pohled ve svých 634 letech života. S tímto jsem nepočítala. – Odkud jste? – zeptá se mě náhle srbsky. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248643