Nerada chodím pozdě. Upouštím od koupě kostýmu na břišní tanec. Stojím na ulici a čekám na taxi. Otočím hlavu doleva a vidím černé taxi s bílými čtverečky na dveřích, jak se přibližuje. Už zvedám ruku, ale člověk, který stojí asi dvacet metrů ode mě, ten Fiat 1300 zastavuje. Nevadí, pomyslím si, tohle je Káhira, přijede další. Sleduji řadu taxíků za tím, který mi přebrali, abych viděla, jestli přijíždí další cedulka s bílým nerozsvíceným nápisem. S neznatelným skřípáním brzd přede mnou zastavuje přebrané taxi a někdo otevírá dveře. – Kam to bude, mladá dámo? – ptá se mě ten člověk perfektní angličtinou. Z auta se na mě dívají výrazné černé oči velkého, neznámého člověka a poprvé nevidím ani nos, ani uši, ani ústa. Jako omámená nasedám do auta. – Nemohl jsem vás nechat čekat, kdoví, kdy přijede další taxi, – říká, jako by mluvil o Londýně nebo New Yorku, kde je těžké chytit na ulici taxi. V Káhiře jsou přinejmenším na každém rohu. – Díky moc. – Pozoruji ho bez mrknutí oka a neodpovídám, kam jedu. Odjedu s ním kamkoliv, pomyslím si. On ze mě nespouští oči. – Kam? – Aha, ano! Na Zamalek, kamkoliv. Vlastně jedu do ulice El Mansour Mohamed, blízko srbské ambasády, pokud jste vůbec slyšel o Srbsku, – zažertuji, abych samu sebe vytáhla z hlubin zamilovanosti na první pohled ve svých 634 letech života. S tímto jsem nepočítala. – Odkud jste? – zeptá se mě náhle srbsky. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248643
– Prosím? – zeptám se překvapeně. – Odkud jste? – culí se člověk, který ještě před chvílí mluvil English English. – Z Bělehradu, – směju se tak hlasitě, že i taxikář změní výraz tváře, protože srbštinu v těchto končinách přece jen ještě slyší rádi. – Já taky, – směje se moje láska na první pohled. – Pojďte se mnou na šíšu, k mému příteli Hishamovi, jestli nemáte nic jiného na práci, – říkám mu ještě stále s údivem a pusou od ucha k uchu. – Nemám, už mám hotovo. Vcházíme do kouře Hishamova podniku. Jasmin, moje nejlepší, jediná arabská kamarádka, s níž jsem strávila své tři nejzajímavější měsíce ve výcviku v Káhiře, stojí uprostřed kavárny a pozoruje mě, jak vcházím. Má dlouhé černé vlasy. Nikdy je nepřikrývala šátkem, nedodržuje pravidla. Má široký úsměv, plné rty a velké černé oči egyptské královny. Ta prsa, která nosí hned pod krkem, by jí každá žena mohla závidět. Kráčí pomalu, na svých malých chodidlech, ke vchodovým dveřím, v nichž stojíme neznámý Srb a já. – Moje oči tě dlouho neviděly, ale tvoje postava se mi zjevuje v noci. Zdá se mi o tobě. – Její řeč byla nejhezčí, jakou jsem kdy slyšela. Každé slovo hladilo moje nervová zakončení. Zběžně mě políbila. Jasmin se nerada líbala se ženami, nastavovala jim tvář a její polibek zůstal viset ve vzduchu jako nějaká duše bez kořenů. Neuměla se radovat balkánsky, dokonce ani středomořsky, měla míru i v radosti. – Snad jsou to dobré sny, – usměju se a pevně ji obejmu. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248643
– Vždy s někým bojuješ, tak mám obavy, – říká, zatímco jedna druhou něžně hladíme po předloktí. – Neměj strach, já každopádně pořád s někým bojuju. Až přestanu, nebudu ti ani přicházet do snu. Tohle je… – A náhle se zarazím, protože pro shon a vzrušení jsem si s neznámým Srbem ani nestihla promluvit na téma „vaše jméno“. – Igor, těší mě, – řekne rychle cizinec. Zase to písmeno I, pomyslela jsem si. – Tvůj přítel je i náš přítel! – prohodí Hisham, jenž ke mně přichází s otevřenou náručí. Utápím se v jeho objetí, drží mě pevně, jako majetek, a s pohledem upřeným téměř neustále na mě podává ruku Igorovi. – Hisham, těší mě. Pojďme se posadit, Antar zapaluje už třetí šíšu. Prodíráme se mezi natěsnanými stoly, u kterých sedí výhradně muži a hrají karty se sponkami ve vlasech. Hned vedle baru vzadu v hospodě u trochu většího stolu, kterému Hisham říká separé, přestože stůl se čtyřmi rozviklanými židlemi separé rozhodně nepřipomíná, sedí Antar, pomalu natahuje kouř z šíši a zaklání hlavu. Na chvíli zadržuje dech, jestli proto, že mě uviděl proměněnou, nebo chtěl kouř co nejdéle podržet v plicích, aby se aspoň deset minut po kouření šíši cítil, jako by byl někde jinde, nevím. – Ženo s nejměkčí kůží! – Antar téměř křičí, – dlouho jsi tu nebyla, inšalláh. – Dlouho jsem tu nebyla, inšalláh, – usměju se a skloním se, abych ho sestersky políbila. Antar znal moji kůži. S oblibou se jí dotýkal. Dovolovala jsem mu to, přestože mezi námi nikdy nic nebylo. Sedám si vedle 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248643