domnělého šílenství zakousla? Ale spolkla jsem to, zejména proto, že mě krotila přítomnost cizího lékaře. Popravdě řečeno, ačkoliv jsem byla vývojem situace neskutečně pobouřená, zpočátku mi to ještě pořád připadalo jako „legrace“ – byla jsem si samozřejmě naprosto jistá, že normálního, zdravého člověka přeci nikdo nemůže odvézt kamsi do nemocnice, zvláště pak ne pod nátlakem někoho, kdo se daleko spíš sám chová jako cvok. Jenomže jak plynuly minuty, uvědomovala jsem si čím dál víc, že Rosemary a Marcel to nemyslí jen jako nějakou „hrozbu“ či „odvetu“ pro mě třeba za to, že se neshodujeme ve výchovných metodách – oni to mysleli naprosto vážně. Lékař byl po dvou hodinách jejich nátlaku už tak vyčerpaný, že prohlásil, že pokud budu souhlasit, vezme mě s sebou na otočku na vyšetření. Rodina nadšeně souhlasila a já – abych od nich konečně měla pokoj – tedy nakonec souhlasila také. Matka se ujala Samuelka s tím, že mi ho pohlídá, než se vrátím, Marcel se najednou úplně uvolnil, vyprovodil mě až k sanitě a když jsem do ní nasedala, obligátně slzel a hlasitě mi řekl, že mě miluje. Fakt doják. Až na to, že v tu chvíli bych mu nevěřila ani pozdrav. V sanitce jsme si povídali. Z lékaře se vyklubal milý chlapík. Vyprávěl mi, že má dceru stejného věku, jako je můj syn. Já mu zase vyprávěla o rodině mého manžela, o jejich podivném zacházení se mnou a o tom, že Marcel se v poslední době stal nezvykle agresívní. Lékař se snažil zachovat profesionalitu a moc to nekomentovat, ale čas od času se neudržel a obracel oči v sloup. O rodině Rolle si během těch dvou hodinek, které s ní strávil, už stačil udělat svůj názor. Z „nemocnice“, do které jsme mířili, se nakonec vyklubalo psychiatrické oddělení. Teprve v tu chvíli jsem vlastně opožděně pochopila, že lékařka, kterou měl předtím Marcel na telefonu, byla psychiatrička, ačkoliv se mi tak nepředstavila. I ona byla milá. Sama od sebe mi rovnou řekla, že je ve velmi těžké situaci. Rodina ji prý už nějakou dobu bombarduje neustálými telefonáty, že prý se chovám nepříčetně, a nepřeje si, aby mě nechala odejít zpět domů. Ale ona na mně nic „závadného“ neshledává, takže mě domů pustit musí… Tak tohle pro mě byla novina. Netušila jsem, že rodina mého muže telefonuje na psychiatrii tak často! A už vůbec jsem neměla tušení o tom, že – jak se tím pádem ukázalo – nešlo jen o Marcelovu sólo akci, ale že lékařce zjevně musely volat i jeho sestry! Ale když mě tedy tolik chtěli společnými silami vystrnadit z domu, proč mi jednoduše neřekli, abych odešla, že se Marcel chce rozvést? Cožpak to dává smysl? V tu chvíli mi ještě nedocházelo, že odpověď na tuhle zdánlivou záhadu je vlastně úplně snadná: Samuelek. Moje vyhození z domu by zna-
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248597