domnělého šílenství zakousla? Ale spolkla jsem to, zejména proto, že mě krotila přítomnost cizího lékaře. Popravdě řečeno, ačkoliv jsem byla vývojem situace neskutečně pobouřená, zpočátku mi to ještě pořád připadalo jako „legrace“ – byla jsem si samozřejmě naprosto jistá, že normálního, zdravého člověka přeci nikdo nemůže odvézt kamsi do nemocnice, zvláště pak ne pod nátlakem někoho, kdo se daleko spíš sám chová jako cvok. Jenomže jak plynuly minuty, uvědomovala jsem si čím dál víc, že Rosemary a Marcel to nemyslí jen jako nějakou „hrozbu“ či „odvetu“ pro mě třeba za to, že se neshodujeme ve výchovných metodách – oni to mysleli naprosto vážně. Lékař byl po dvou hodinách jejich nátlaku už tak vyčerpaný, že prohlásil, že pokud budu souhlasit, vezme mě s sebou na otočku na vyšetření. Rodina nadšeně souhlasila a já – abych od nich konečně měla pokoj – tedy nakonec souhlasila také. Matka se ujala Samuelka s tím, že mi ho pohlídá, než se vrátím, Marcel se najednou úplně uvolnil, vyprovodil mě až k sanitě a když jsem do ní nasedala, obligátně slzel a hlasitě mi řekl, že mě miluje. Fakt doják. Až na to, že v tu chvíli bych mu nevěřila ani pozdrav. V sanitce jsme si povídali. Z lékaře se vyklubal milý chlapík. Vyprávěl mi, že má dceru stejného věku, jako je můj syn. Já mu zase vyprávěla o rodině mého manžela, o jejich podivném zacházení se mnou a o tom, že Marcel se v poslední době stal nezvykle agresívní. Lékař se snažil zachovat profesionalitu a moc to nekomentovat, ale čas od času se neudržel a obracel oči v sloup. O rodině Rolle si během těch dvou hodinek, které s ní strávil, už stačil udělat svůj názor. Z „nemocnice“, do které jsme mířili, se nakonec vyklubalo psychiatrické oddělení. Teprve v tu chvíli jsem vlastně opožděně pochopila, že lékařka, kterou měl předtím Marcel na telefonu, byla psychiatrička, ačkoliv se mi tak nepředstavila. I ona byla milá. Sama od sebe mi rovnou řekla, že je ve velmi těžké situaci. Rodina ji prý už nějakou dobu bombarduje neustálými telefonáty, že prý se chovám nepříčetně, a nepřeje si, aby mě nechala odejít zpět domů. Ale ona na mně nic „závadného“ neshledává, takže mě domů pustit musí… Tak tohle pro mě byla novina. Netušila jsem, že rodina mého muže telefonuje na psychiatrii tak často! A už vůbec jsem neměla tušení o tom, že – jak se tím pádem ukázalo – nešlo jen o Marcelovu sólo akci, ale že lékařce zjevně musely volat i jeho sestry! Ale když mě tedy tolik chtěli společnými silami vystrnadit z domu, proč mi jednoduše neřekli, abych odešla, že se Marcel chce rozvést? Cožpak to dává smysl? V tu chvíli mi ještě nedocházelo, že odpověď na tuhle zdánlivou záhadu je vlastně úplně snadná: Samuelek. Moje vyhození z domu by zna-
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248597
menalo dělení se o Samuelka. Ovšem pouhá pečící trouba na dítě se o syna dělit v žádném případě nesměla. A tohle mi nedocházelo ještě dlouho. Dost mě šokovalo, když se mě lékařka ptala na můj sebevražedný pokus. Sebevražedný pokus? Co by to jako mělo být? Nechápala jsem. Prý šlo o ten můj pokus zabít se vyskočením z jedoucího auta, vysvětlila mi. Tak tohle tedy Marcel lékařce telefonicky nabulíkoval! Vysvětlila jsem jí, že to bylo docela jinak, že mě Marcel prostě „jen“ v autě natolik přidusil, že jsem začala přehřátím zvracet a snažila jsem se nezničit auto. Můj výklad lékařku uspokojil. Když na mně tedy lékařka neobjevila nic neobvyklého, poslala mě domů. A nastal další problém. Nikdo z domova pro mě nechtěl přijet. A já u sebe neměla peníze. Ty mi ostatně Marcel už nějaký čas nedával. Musela jsem si tedy objednat taxi, řidiči vysvětlit, že peníze sice nemám, ale že nepřijde zkrátka a po příjezdu za mě zaplatila má matka. Netřeba vysvětlovat, že nálada mezi mnou a Marcelem byla ten večer mrazivá. Ovšem hned druhého dne, 7. prosince, přišel Marcel s tím, že musím jet k jinému lékaři. Že předešlá lékařka byla neschopná, protože nedokázala poznat, že mám závažné psychické potíže. Samozřejmě moje první myšlenka byla, že se Marcel naprosto pomátnul a že nikam nepojedu, nicméně vzápětí jsem si to rozmyslela. Marcel totiž prohlásil, že pojede se mnou a bude vyšetření přítomen. To znělo dobře. Napadlo mě, že když Marcel bude přítomen, snadno mu lékař vysvětlí, že jsem úplně v pořádku a že tím celá tahle nepochopitelná záležitost skončí. Ani v nejmenším mě nenapadlo něčeho se bát. Vždyť jsem měla z předešlého dne báječnou zkušenost s psychiatričkou v nemocnici. A koneckonců nikomu jsem nic neudělala, naopak jsem měla důkazy, jak mi Marcel a jeho rodina ubližují. Jenomže hluboce jsem se ve svém úsudku zmýlila. Budiž mi omluvou, že jsem v tu chvíli ani náhodou nemohla tušit, jak dlouhé prsty rodina Rolle má. Kdybych bývala byť jen vzdáleně tušila, kam jedeme a co má to místo s rodinou společného, vzala bych okamžitě nohy na ramena… Marcel mě odvezl do naprosto jiného typu zařízení, než v jakém jsem byla předešlý den. Šlo o psychiatrickou léčebnu. O onu léčebnu, v níž pracovala Natálka. V ní mě jen krátce vyslechli, věnovali se mi všehovšudy asi deset minut. Už to bylo pro mě překvapivé, když jsem to srovnávala s předešlým dlouhým vyšetřováním na psychiatrickém oddělení nemocnice. Potom začali velmi rychle brebentit s Marcelem, který také mluvil s kulometnou kadencí. Moje francouzština sice byla obstojná, ale jako každý, kdo ještě nezvládl jazyk dokonale, jsem měla problémy rozumět příliš rychlé mluvě. A tento rozhovor byl šíleně rychlý, že jsem téměř nechytila ani slovo.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248597
Potom se lékař znovu obrátil na mě a promluvil již tak, že jsem rozuměla dokonale: „Předepíšeme vám léky jménem Zyprexa a musíte je brát.“ „A když je nebudu brát?“, zeptala jsem se. „Pokud je nebudete brát, budete hospitalizovaná, a to bez vašeho syna.“ Ta slova mi vyrazila dech. Byla v nich cítit hrozba a zdála se mi vysoce neprofesionální. V tichosti jsem vzala léky a odešla s Marcelem z ordinace. Marně jsem si lámala hlavu, co tak rychle mohlo lékaře přesvědčit, že mám nějaké psychické problémy. Ale na odpověď jsem v ten okamžik neměla šanci přijít – byla až příliš obskurní na to, aby mě mohla napadnout. Doma jsem si začala ihned studovat, co je to za svinstvo. Já věděla, že jsem naprosto normální a bez jakéhokoliv psychického problému – nepočítám-li naprosto logický vztek na manžela a jeho rodinu. Věděla to i psychiatrička v nemocnici. A teď jsem jako zdravý člověk měla pod pohrůžkou zavření do léčebny jíst nějakou podivnou chemii?! To nedávalo smysl. Dočetla jsem se, že Zyprexa je lék, který se používá k léčbě některých psychotických stavů, jako je například maniodepresívní psychóza nebo schizofrenie. Výčet nežádoucích vedlejších účinků byl dlouhý. Výslovně bylo zmíněno, že „Zyprexa může svým silným vlivem na centrální nervový systém způsobovat spavost, únavu a útlum.“ Silným účinkem! Ta formulace mě dostala. Vedle „banalit“ typu přírůstek na váze byly uvedeny i vedlejší účinky, které už moc banálně nevypadaly, jako zvýšení hladiny cholesterolu, zvýšení jaterních testů a další. Ale hlavně: V příbalovém letáku bylo výslovně uvedeno, že Zyprexu nesmí brát těhotné a kojící ženy. Já však Samuelka stále kojila. V té době byl stále ještě kojen téměř plně. První, co mě při četbě těchto slov napadlo, bylo, že teprve kdybych se skutečně zbláznila, mohla bych svolit, abych tyhle léky brala, protože bych tím Samuelka ohrozila. A hned druhá myšlenka byla: Pokud ty léky brát budu, jejich vedlejší účinek dokonale nasimuluje, že jsem cvok. A manžel bude moct tvrdit, že jsem skutečně psychicky nemocná, jelikož se léčím. Ale pokud je brát nebudu, bude zase tvrdit, že jsem psychicky nemocná, protože jednám proti radě lékaře. Cítila jsem se naprosto zatlačená do kouta. Marcel trval na tom, že lék spolknu před ním. Neměla jsem na výběr, musela jsem se tomu vzepřít. Jednu z krabiček jsem popadla a jednoduše ji hodila do kamen. V ten okamžik začalo doslovné psychické peklo. Od té chvíle jsem už slyšela jen neustálé: „Jsi blázen.“ Že prý mám vzít na vědomí, že jsem velmi psychicky nemocná. A že jestli prášky nezačnu polykat, o Vánocích půjdu do léčebny. A bez Samuelka. A opakoval to neustále a neustále.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248597