tivy jedince (čl. 8). Obdobné ustanovení uvádí např. i Úmluva o omezení případů bezdomovectví (č.43/2002 Sb.m.s.), podle které umožňuje-li právo smluvního státu se občanství vzdát, nepovede toto vzdání se ke ztrátě občanství, pokud osoba nemá nebo nenabude občanství jiné (čl. 7). Z výše uvedeného tedy plyne, že pokud nemá pisatel jiné občanství, právní řád ČR mu pozbytí státního občanství ve smyslu mezinárodních závazků neumožní. K prohlášení nezávislosti pana XY na ČR jako suverénního subjektu mezinárodního práva s pohyblivým statusem uvádíme následující: Mezinárodní právo takové jednostranné akty jednotlivce právně neuznává. Jedinec může mít podle mezinárodního práva subjektivitu pouze v úzce vymezených případech, které definovaly státy v různých mezinárodních smlouvách (nejčastěji lidskoprávních). Takové prohlášení jednotlivce, ve kterém se označuje za suverénní subjekt dle mezinárodního práva, tudíž nemá žádnou právní relevanci. Dále pan XY žádá o přidělení statutu mise. Ačkoli přímo nespecifikuje, o jaký druh mise se má jednat, rovněž tento požadavek nemůže být vyslyšen. Takové orgány pro mezinárodní styky ustavují buď státy, nebo mezinárodní organizace. Misí státu může být dle mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána, jen diplomatická mise, zvláštní mise a stálá mise při mezinárodních organizacích. Jedinec takové mise sám zřídit nemůže a ani ČR jej nemůže za misi prohlásit.“ Pak se Jaromír zamyslel a došel k závěru, že po strohé právní analýze by měl dopis zakončit něčím lidským, co by mělo patos i étos. Ale současně, aby to znělo dostatečně úředně, a tak to mělo naději na podpis ředitele a expedici. A dokončil dopis slovy: „Z podrobnosti i nezaujatého tónu naší právní analýzy určitě vyplývá, že jsme přistoupili k Vašemu dopisu a Vaší žádosti s otevřenou myslí a bez jakékoliv podjatosti. Platný právní řád této země však stanoví určité limity chování občanů i vládních
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248440