Maminka oba dva pozorovala mezi dveřmi Jitčina pokoje s vařečkou v ruce. „Tak se mi zdá, že těch piv bylo dnes asi víc než obvykle,“ pleskala si tou měchačkou do dlaně ruky. „Když na mě budete hodné, moje děvčata milá, něco vám povím. Ale je to tajnější než tajné.“ Vstal ztěžka z gauče, objal maminku, usadil ji do křesla a sám opět dopadl na gauč. „Dneska jsem seděl na pivu s Milanem,“ začal šeptat. „Cože? A co říkal? Povídej, sakra!“ netrpělivě na něj doslova vyštěkla Jitka. Zvážněl, nakrabatil čelo a spustil: „Zrovna tady o těch Artiskách, co mi je ukazuješ. A taky o těch nových, s tou průhlednou nebo jakou skluznicí.“ „Teflonovou, táto.“ „No, vždyť říkám, zapeklitou. Pssst. Zapeklitý to teda je,“ začal se šklebit na celé kolo.„Pssst! Poslouchejte. Tak on říkal, že jsi byla dneska hodně smutná, když ti ty lyže dali, a že ví, že ti slíbili ty nový.“ „Přesně, a taky mě tím pěkně nakrli,“ nebrala si servítky Jitka. „Tak teda poslouchej, ty naše nakrknutá. Voni, jako ty lyže, rozumíš, tak voni to prej sou největší děla, který tam maj. Loni na nich jezdil Venda. No ten Mrázků, však víš, a vždycky při testování mu to jezdilo nejmíň vo tři metry dál než vostatním. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248360