Maminka oba dva pozorovala mezi dveřmi Jitčina pokoje s vařečkou v ruce. „Tak se mi zdá, že těch piv bylo dnes asi víc než obvykle,“ pleskala si tou měchačkou do dlaně ruky. „Když na mě budete hodné, moje děvčata milá, něco vám povím. Ale je to tajnější než tajné.“ Vstal ztěžka z gauče, objal maminku, usadil ji do křesla a sám opět dopadl na gauč. „Dneska jsem seděl na pivu s Milanem,“ začal šeptat. „Cože? A co říkal? Povídej, sakra!“ netrpělivě na něj doslova vyštěkla Jitka. Zvážněl, nakrabatil čelo a spustil: „Zrovna tady o těch Artiskách, co mi je ukazuješ. A taky o těch nových, s tou průhlednou nebo jakou skluznicí.“ „Teflonovou, táto.“ „No, vždyť říkám, zapeklitou. Pssst. Zapeklitý to teda je,“ začal se šklebit na celé kolo.„Pssst! Poslouchejte. Tak on říkal, že jsi byla dneska hodně smutná, když ti ty lyže dali, a že ví, že ti slíbili ty nový.“ „Přesně, a taky mě tím pěkně nakrli,“ nebrala si servítky Jitka. „Tak teda poslouchej, ty naše nakrknutá. Voni, jako ty lyže, rozumíš, tak voni to prej sou největší děla, který tam maj. Loni na nich jezdil Venda. No ten Mrázků, však víš, a vždycky při testování mu to jezdilo nejmíň vo tři metry dál než vostatním. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248360
A prej na každým sněhu. Ty nový ti slíbili, protože nevěděli, jak prej si dobrá. Ale...“ zdvihl palec a taky se nadechl, „musíš to potvrdit. Jakmile ti to prej nepude na lyžích, tak je daj někomu jinýmu. Toť vše, moje věrné posluchačky. Co je k jídlu? Mám hlad jak sviňa.“ Opět se zachechtal a odešel do kuchyně, kde bylo slyšet bouchání poklic o kastroly s jídlem a dvířka ledničky. Jitka usínala nadšená. Ještě vylezla z postele a potichu se šla podívat na svoje lyže. Perfektní Artisky s báječnou žlutou skluznicí. Viktorie přistoupila zezadu k Jardovi na pokoji číslo pět. Objala ho tak natěsno, že se mu její prsa opírala o záda. Ucítil to a vzrušením se mu zatajil dech. „Věděla jsem, že tě tu najdu. Neboj, dneska jsem slyšela primáře, jak si povídal s doktorem Mlezivou, že už je natolik v pořádku, že se bude moci pomalu začít probouzet. Pevně věřím, že bude OK.“ Pomalu se otočil, stiskl ji v pase a začali se vášnivě líbat. Zaskřípala postel. Trhlo to s nimi. „Pojď radši jinam, prosím,“ navrhnul. Když odcházeli, už nemohli vidět, jak se pacientce na pokoji číslo pět Městské nemocnice v Tarnově objevily nepatrné slzy na obou očích.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248360
Sraz členů lyžařského oddílu Zubři byl v osm hodin na vlakovém nádraží. Jitka tam stála nachystaná už v půl osmé. Zatím byla sama. I když bylo mínus šest stupňů a lehce poletoval sníh, zima jí nebyla. Byla zachumlaná v zimní bundě s pořádnými rukavicemi. Pod šusťáky skrývala šponovky. Závodní šponovky. Připravovaly je s maminkou celý týden. Končily pod koleny a dole pokračovaly úplně novými bílými vlněnými podkolenkami. Těšila se, až si šusťáky sundá a vyrazí poprvé do bílé stopy v tomto nádherném lyžařském úboru. Pod zimní bundou skrývala vlněný svetr, který jí také pletla maminka. Měl tři široké podélné oranžové pruhy, které jedinečně ladily k jejím lyžím. Najednou se jí vybavila tatínkova slova: „Jestli ti to, Jitko, nepůjde, tak dají ty tvoje Artisky někomu jinému.“ Sevřela hrdě pytel s lyžemi. „Půjde mi to. Budu makat, už jenom kvůli tomu svetru. Jak bych potom mohla závodit na modrých lyžích s tímto oranžovým svetrem, kdyby mi ty lyže sebrali. To teda neseberou,“ dodávala si pro sebe nažhaveně odvahy. Zvolna se začínali trousit ostatní členové oddílu. Přesně v osm hodin promluvil ke všem Milan. „Všichni předají své tašky, batohy a kufry támhle řidiči dodávky. Ti starší z vás, Jarda, Martin, Standa a Pepík, to do té dodávky pěkně naskládají. Jak jste si jistě všimli, pánové, dávám 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248360