stůl. Nejdřív se naklonili a chtěli si to prohlédnout, ale pak se s odporem odvrátili. „Ježíš, co to je? Fuj,“ vykřikl strážník Newman. „Okamžitě to dejte pryč, sakra!“ Pohodlně jsem se opřela a řekla s uspokojením: „To jsou Ostatky. Sbírám je. Doma mám označené krabice, do nichž je ukládám. Srst a kosti. Jednou bude možné všechna ta pozabíjená Zvířata naklonovat. Bude to takové zadostiučinění.“ „A sakra,“ zaklela strážnice do telefonu a s odporem se sklonila nad srstí. „Tak to je drsný.“ Zaschlá krev a bláto jim zašpinily papíry. Strážník se prudce postavil a odešel od stolu. „Nemáte rád krev?“ zeptala jsem se jízlivě. „Ale jelito si dáte, co?“ „Uklidněte se. Nechte toho tyátru. My se vám snažíme pomoct.“ Podepsala jsem všechny kopie a pak mě strážnice jemně vzala za ruku a odvedla ke dveřím. Jako blázna. Nebránila jsem se. Při tom celou dobu mluvila do telefonu.
* * * Zase se mi zdál stejný sen. Matka byla v kotelně. Zase jsem se na ni zlobila, že sem přišla. Dívala jsem se jí do tváře, ale její pohled uhýbal, nemohla se mi podívat do očí. Vytáčela se, jako by znala nějaké strašné tajemství. Usmívala se a pak najednou zvážněla, výraz tváře měla kapalný, obraz se vlnil. Řekla jsem jí, že si nepřeji, aby sem chodila. To je místo pro živé, ne pro mrtvé. Pak se otočila ke dveřím a já jsem uviděla, že tam stojí také moje Babička, mladá, krásná žena v šedých šatech. V ruce měla kabelku. Obě vypadaly, jako by se právě chystaly do kostela. Tu směšnou, předválečnou kabelku jsem si pamatovala. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248336