/ 98 bována říční vodou, již poskytovaly vcelku dokonalé vodárny – v Praze se ve 30. letech nacházely čtyři a zásobovaly kašny vodou z Vltavy.209 Problémem zůstávala kvalita vody: Evropu už neohrožoval mor, ale špatná voda působila pravidelné tyfové nákazy. Až když došlo roku 1885 k dokončení vodárny v Podolí, když se objevily vodárny i v dalších částech města, když byla v devadesátých letech do Prahy přivedena pitná voda z Káraného, byl konec rozsáhlým tyfovým epidemiím. Vodovody s kvalitní pitnou vodou se na přelomu století snažili svým voličům opatřit i radní dalších měst.210 Vodou se nesmělo plýtvat: pokud nebyla u domu vlastní studně, přinášela se namáhavě od kašny či stojanu a vynášela do poschodí. Zásobování rodiny vodou měli na starosti učedníci nebo služebné, v chudých domácnostech sama hospodyně nebo dorůstající dívka; jen ojediněle hospodyně využívaly možnosti placených služeb.211 Početné kašny stály v ulicích a na náměstích. V zimě bránilo zmrznutí vody obložení dřevem (jako izolace se užívalo chlévské mrvy) a zakrytí prkennou střechou. Donášení vody bylo v zimních měsících zvlášť namáhavé, proto se lidé koupali méně. Šetřilo se nejen vodou, ale i uhlím. Určitým řešením bylo kupování horké vody z pivovarů, i ta se však musela do domácnosti donést. Pitnou vodu poskytovaly obecní studny, do ideální čistoty mívaly ale rovněž daleko.212 V průběhu osmdesátých a devadesátých let 19. století vydala obecní správa v Praze příkaz, aby byl do všech domů zaveden na útraty domácích vodovod. Někteří domácí se tomu houževnatě bránili a většinou se jim podařilo realizaci nařízení oddálit. Nikoli natrvalo. Po zavedení vody do domů (na poschodí bývala skrovná výlevka) odpadlo její každodenní namáhavé donášení, k rozšíření osobní hygieny výrazněji přispělo až její zavedení do bytu. Přitakání požadavku čistoty dlouho naráželo na problém kanalizace. Špatná kanalizace, nedokonalé utěsnění žump a kanálů trápily obyvatelstvo všech měst, velkých i malých.213 K vyřešení problému došlo nejdříve v Praze. První pokus o částečné odkanalizování pražského souměstí spadá do osmdesátých let 18. století. Stoky v Praze navrhl v roce 1787 František 209) 210) 211) 212) 213)
Horská, Maur, Musil: Zrod velkoměsta, s. 141. Úlehla: Jičín na konci 19. století, s. 23. Strettiová: O starých časech, s. 233. Úlehla: Jičín na konci 19. století, s. 22. Herrmann: Blednoucí obrázky, s. 261–262; Úlehla: Jičín na konci 19. století, s. 20.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247763
Č i st o ta a z d rav í
/ 99
Antonín Leonard Herget, profesor inženýrství na stavovské inženýrské škole v Praze. Bylo postaveno kolem 30 kilometrů stok, měly ale zpravidla špatný nebo minimální spád a splašky se odváděly do Vltavy. K realizaci celého Hergetova projektu nedošlo. Další vývoj pražské kanalizace je spojen se jmény hrabat Jana Rudolfa a Karla Chotka, díky kterým získaly během první poloviny 19. století kanalizaci postupně Hradčany, části Malé Strany a Starého Města a také část území Na Františku. Tyto úpravy ale brzy přestaly vyhovovat potřebám rostoucího velkoměsta. Nicméně teprve v červenci 1884 vyhlásilo pražské zastupitelstvo soutěž na projekt celkového řešení městské kanalizace, které se mělo týkat jak obytných domů, tak průmyslových a dalších hospodářských objektů. Žádný z projektů nebyl nakonec přijat. Po několika peripetiích byl úkolem pověřen anglický inženýr William Heerlein Lindley. Generel kanalizace pražského území v ploše více než 2500 hektarů, v němž využil mnoho prvků předchozích odmítnutých návrhů, předložil v červenci 1893, v příštím roce ho pražská městská rada schválila a o osm let později byla moderní kanalizační soustava s mechanickou čistírnou odpadních vod v Bubenči uvedena do zkušebního provozu. V té době už probíhala výstavba vodovodu z Káraného do Prahy. Počátkem 20. století tak byla Praha po hygienické stránce jedním z nejlépe vybavených evropských měst.214 Ještě před první světovou válkou byla moderní kanalizační sítí opatřena většina českých měst. Funkční kanalizace umožnila mj. likvidaci páchnoucí místnůstky a zvětšení prostoru pro osobní hygienu. Pro úplnost dodejme, že novinkou „století páry a elektřiny“ byl rovněž toaletní papír, jenž nahradil trávu či oblázky, užívané od časů starověkého Řecka. Hebký hnědý papír (dodával se v „listovém“ provedení, ve složkách o několika stech listů s označením „W. C. Paper“ a býval za účelem zavěšení probíjen hřebíkem) užívala zpočátku jen šlechta a někteří „občanští zazobanci v nejdůvěrnějším soukromí“, jak vzpomíná Ignát Herrmann. Teprve v meziválečném období se toaletní papír pro „konfortní klosety“ prodával „navinutý na válci ve zvláštní skříňce“.215
214) Kalvasová: Lidé a voda, s. 45n. 215) Ignát Herrmann: Před padesáti lety. Drobné vzpomínky z minulosti. I. Praha 19262, s. 20.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247763
/ 100 Do oblasti komunální hygieny náležela i starost o likvidaci odpadu z jatek, uhynulých zvířat, úklid ulic, ba i regulace prostituce.216 Veškeré uvedené úsilí se mělo blahodárně projevit na zdraví obyvatelstva.
Zdraví V době předbřeznové bylo zdraví vnímáno jako „bezbolestný stav člověka, v němž každý oud k zastávání své služby způsobný jest“.217 Podle představ pokročilého 19. století bylo zdraví „stav organického tělesa, ve kterém všecky částky jeho v poměru dle zákona přírody pravidelném se nacházejí. […] Poněvadž však člověk duši má, kteráž v úzkém spojení jest s tělem, jest ku zdraví člověka potřebí, by i výkony duševní pravidelné byly.“218 Šlo tedy o harmonicky vyvážený tělesný a duševní stav, kdy se člověk cítí subjektivně bez potíží. S jeho potvrzením lékařským vysvědčením si zatím nikdo hlavu nelámal: „doktora“ obyčejný člověk pokud možno nevolal. Navzdory tomu můžeme říci, že objektivně byl zdravotní stav většiny populace skutečně nevalný. Dokladem budiž jak kojenecká a dětská úmrtnost (na konci 18. století se věku 15 let dožilo jen 45 až 50 % narozených dětí, na konci 19. století to bylo 66 % a na konci 20. století skoro 99 % dětí) či nízký průměrný věk (odhadujeme, že v polovině 18. století se lidé žijící v českých zemích dožívali v průměru 25–28 let, v polovině 19. století to bylo přes 30 let, na počátku 20. století 40 let), tak skutečnost, že ve druhé polovině 18. století byla až polovina mladíků neschopných vojenské služby; do konce 19. století klesl pak počet neschopných „jen“ na jednu třetinu.219 Po celá staletí tak zůstalo zdraví stavem, který umožňoval pracovat a přežít. Služeb lékaře využíval jen panovník a šlechta, málokdy měšťan, který si spíše nechal čas od času pustit žilou u městského lazebníka. Ten také prováděl drobné chirurgické zákroky a přikládal pijavice, v jejichž blahodárnost se věřilo ještě na počátku 19. století.220 K „zdravotnímu personálu“ 216) Srov. Parent-Duchêtelet: La prostitution à Paris au XIXe siècle, passim. 217) Petr (ed.): Slownjk česko-německý Josefa Jungmanna, V, 1990, s. 636. 218) Slovník naučný, 10, 1873, s. 302. Ottův slovník naučný toto heslo neuvádí. 219) Petr Svobodný, Ludmila Hlaváčková: Dějiny lékařství v českých zemích. Praha 2004, s. 90, 122. 220) Karolina Světlá, Upomínky. Praha 1901, s. 16–17. Návod k jejich umělému pěstování přináší ještě Ottův slovník naučný, 19, 1902, s. 727.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247763