v malém jednopatrovém domku v postranní ulici; byl postaven ze špinavě žlutých cihel a měl arkýřové okno. Zaklepal jsem a za chvilku mi malá služka otevřela dveře. Zeptal jsem se jí, jestli je doma paní Driffieldová. Změřila mě nerozhodným pohledem, řekla, že se půjde podívat, a nechala mě stát na chodbě. Z vedlejšího pokoje byly slyšet hlasy, ale ty se ztišily, když otevřela dveře, vstoupila a zase za sebou zavřela. Měl jsem nezřetelný pocit záhady. V domech strýcových přátel člověka při návštěvě uváděli do salonu, i když krb třeba nehořel a bylo nutné rozsvítit plynové lampy. Pak se však dveře opět otevřely a vyšel z nich Driffield. Na chodbě svítila jenom mdlá lampička, a tak nejprve nevěděl, kdo jsem. Pak mě však náhle poznal. „Ach, to jste vy. Už jsme si říkali, že bychom se za vámi měli podívat.“ Pak vykřikl: „Rosie, je tu mladý Ashenden.“ Zazněl výkřik, a než bys řekl švec, přiběhla do chodby paní Driffieldová a chytila mě za ruce. „Pojďte dál, pojďte dál. Svlékněte si kabát. To je ale hrozné počasí, co? Jste asi zmrzlý jako drozd.“ Pomohla mi z kabátu, zmocnila se mé šály, vytrhla mi z ruky čapku a táhla mě do pokoje. Bylo tam horko a dusno. Malá místnost byla plná nábytku a v krbu hořel oheň. Měli tu plyn, který jsme my na faře neměli, a tři plynové lampy s kulatými stínítky z mramorového skla zalévaly pokoj tvrdým světlem. Vzduch byl šedý tabákovým dýmem. Oslněn a také vyveden z konceptu bouřlivým uvítáním jsem zpočátku ani nepoznal dva muže, kteří při mém příchodu vstali. Pak jsem zjistil, že je to kaplan, pan Galloway, a lord George Kemp. Zdálo se mi, že kaplan mi potřásl rukou poněkud rozpačitě. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247749