v malém jednopatrovém domku v postranní ulici; byl postaven ze špinavě žlutých cihel a měl arkýřové okno. Zaklepal jsem a za chvilku mi malá služka otevřela dveře. Zeptal jsem se jí, jestli je doma paní Driffieldová. Změřila mě nerozhodným pohledem, řekla, že se půjde podívat, a nechala mě stát na chodbě. Z vedlejšího pokoje byly slyšet hlasy, ale ty se ztišily, když otevřela dveře, vstoupila a zase za sebou zavřela. Měl jsem nezřetelný pocit záhady. V domech strýcových přátel člověka při návštěvě uváděli do salonu, i když krb třeba nehořel a bylo nutné rozsvítit plynové lampy. Pak se však dveře opět otevřely a vyšel z nich Driffield. Na chodbě svítila jenom mdlá lampička, a tak nejprve nevěděl, kdo jsem. Pak mě však náhle poznal. „Ach, to jste vy. Už jsme si říkali, že bychom se za vámi měli podívat.“ Pak vykřikl: „Rosie, je tu mladý Ashenden.“ Zazněl výkřik, a než bys řekl švec, přiběhla do chodby paní Driffieldová a chytila mě za ruce. „Pojďte dál, pojďte dál. Svlékněte si kabát. To je ale hrozné počasí, co? Jste asi zmrzlý jako drozd.“ Pomohla mi z kabátu, zmocnila se mé šály, vytrhla mi z ruky čapku a táhla mě do pokoje. Bylo tam horko a dusno. Malá místnost byla plná nábytku a v krbu hořel oheň. Měli tu plyn, který jsme my na faře neměli, a tři plynové lampy s kulatými stínítky z mramorového skla zalévaly pokoj tvrdým světlem. Vzduch byl šedý tabákovým dýmem. Oslněn a také vyveden z konceptu bouřlivým uvítáním jsem zpočátku ani nepoznal dva muže, kteří při mém příchodu vstali. Pak jsem zjistil, že je to kaplan, pan Galloway, a lord George Kemp. Zdálo se mi, že kaplan mi potřásl rukou poněkud rozpačitě. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247749
„Jak se máte? Právě jsem přišel vrátit nějaké knihy, které mi pan Driffield půjčil, a paní Driffieldová mě velice laskavě pozvala na čaj.“ Spíše jsem vycítil, než uviděl žertovný pohled, kterým se na něho podíval Driffield. Řekl cosi o nespravedlivém mamonu, v čemž jsem poznal nějaký citát, ale neporozuměl jsem jeho smyslu. Pan Galloway se rozesmál. „O tom nic nevím,“ řekl. „Ale co takhle pranýřovat celníky a hříšníky?“ Považoval jsem tuto poznámku za velice netaktní, ale v té chvíli se mě zmocnil lord George. Ten nebyl vůbec na rozpacích. „Tak co, mladíku, doma na prázdninách? Na mou duši, jste už velký chlap.“ Potřásl jsem mu rukou dosti chladně. Přál jsem si, abych sem vůbec nechodil. „Naleju vám šálek pořádného silného čaje,“ řekla paní Driffieldová. „Já už jsem čaj měl.“ „Ale ještě trošku vypijete,“ řekl lord George, který se choval, jako by mu to tady patřilo. (To byl celý on.) „Takový velký chlap jako vy vždycky dokáže spořádat další kousek chleba s máslem a džemem, a paní Driffieldová vám ho uřízne svýma vlastníma krásnýma ručičkama.“ Konvice čaje a šálky byly na stole, kolem něhož všichni seděli. Přinesli mi křeslo a paní Driffieldová mi dala kus koláče. „Zrovna jsme přemlouvali Teda, aby nám zazpíval nějakou písničku,“ řekl lord George. „No tak, Tede.“ „Zazpívej Na vojáka se všechny lepí, Tede,“ řekla paní Driffieldová. „Tu já miluju.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247749
„Ne, zazpívej Pokoj jsme s ním vymetli!“ „Jestli si nedáte pozor, zazpívám je obě,“ smál se Driffield. Vzal do ruky bendžo, které leželo na malém pianinu, naladil je a začal zpívat. Měl sytý baryton. Byl jsem celkem zvyklý na zpívající lidi. Když byl na faře čajový večírek, hosté si vždycky s sebou přinášeli hudební nástroje. Nechávali je v hale, aby to nevypadalo, že čekají na požádání, aby něco zahráli nebo zazpívali; ale po čaji se jich hostitelka vždycky zeptala, jestli si je přinesli. Stydlivě se k tomu přiznali a já jsem byl vyslán, abych je přinesl. Někdy některá z mladých dam tvrdila, že už hraní úplně nechala a že si nic nepřinesla, ale pak se do toho vložila její matka a prohlásila, že nástroj přinesla ona. Na faře se však nikdy nezpívaly veselé písně. Jenom takové jako Zazpívám ti píseň Arábie nebo Dobrou noc, milovaná nebo Královna mého srdce. Obchodník se suknem Smithson jednou zazpíval na výročním koncertě ve společenské síni komickou píseň a lidé v zadních řadách velice tleskali, ale šlechtické kruhy na ní neviděly nic veselého. Možná ani veselá nebyla. V každém případě však byl před příštím koncertem požádán, aby byl ve svém repertoáru trošku opatrnější („Uvědomte si, pane Smithsone, že tam jsou dámy!“), a tak zapěl Nel sonovu smrt. Druhá písnička, kterou zpíval Driffield, měla refrén a kaplan a lord George se k němu bujaře připojili. Slyšel jsem ten popěvek později mnohokrát, ale vzpomínám si z něj jenom na čtyři verše: Pokoj jsme s ním vymetli, zbavili ho čmelíků, shodili ho ze schodů, naklepali paštiku. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247749