Pam se na něj usměje. „A budu moct tvrdit, že jsem tam byla.“ Když vlak zastaví v Cortoně, stará paní odemkne nádražní kavárnu a rozsvítí. Otevřela jen kvůli nám – nikdo jiný na nádraží není –, už sedí na plastové židličce před kavárnou a pozoruje nás. Cortona stojí, podobně jako Orvieto, na kopci, ale tady žádná tramvaj do města nejezdí a podle jízdního řádu už odjel poslední dnešní autobus. „Jak jinak,“ zlobí se Pam. „Já bych se toho nebál.“ Peter přejde k malé nástěnce, nahoře je napsáno TAXI. „Tý jo, čísla na konkrétní lidi. Na pět cortonských taxikářů! Komu mám zavolat? Pietrovi, nebo Angele?“ Pam vzdychne, podívá se na hodinky. „Nic nestihnem. Nemá to cenu.“ „Dobře, vyhrává Angela,“ rozhodne Peter a vyndá telefon. Pam se posadí na obrubník a sleduje ho. „Jeho nic nerozhodí.“ Podívá se na Cortonu. To město si z nás utahuje. „No není to k vzteku? Teď nemyslím Petera, ale Itálii. Nic tu nefunguje. Tady bych teda žít nemohla.“ Stará paní to vzdává, už kavárnu zavírá. „Pořád tu jen na něco čekám,“ stěžuje si Pam dál. „A to jsem do Florencie vůbec nechtěla.“ „Tak co tu děláš?“ Jsem ráda, že jí tu otázku můžu oplatit. „Protože si rodiče myslí, že mi to prospěje. Podle mě se jen chtějí chlubit, že dcera studuje v Itálii. Nebo mě chtěli dostat od mýho kluka. Jako bysme už toho neviděli tunu. Jenže táta tvrdí, že není nad to zkusit někde delší dobu žít, užít si to se vším všudy nebo tak nějak.“ „A ty mu chceš dokázat, že se plete.“
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247657