Page 1

Hokejky & plyšák Převlékáme se v šatně tělocvičny, kam s dětmi chodíme jednou týdně. Tělocvičnu si celkem oblíbily, protože záhy zjis­ tily, že jde o jediné místo, kde dostanou do ruky zbraně jako například hokejky. Při převlékání jsem si všiml, že některé děti jsou počmá­ rané fixem. Sportovní hvězdy mají často různá tetování, takže to přisuzuju právě tomu, a trochu také špatné hygieně. V šatně visí plakáty fotbalových celebrit. Děti se na ně obdivně dívají. Klidně by se mohly cítit stejně. Protože když se mě někdo zeptá, jaký je život s autisty, vím, co mám odpovědět. Že je to strašně zajímavý, že je to úplně jiný svět a že někdy mají ne­uvěřitelné schopnosti, a celý to protkám empatií. A pak se při­ stihnu, jak jen řeknu: „Někdy jsou smutní.“ V tu chvíli jsou všechny jejich nadpřirozené schopnosti pryč. Zavážu dětem tkaničky a vyrazíme do tělocvičny. Děti se nejprve porozhlédnou po tělocvičně a pak začnou přemýš­ let, co by se tak dalo zničit. Vyhrožuju jim, že kdo něco zničí, nedostane večeři. „A co je vlastně k večeři?“ ozve se z davu. Dám se do přemýšlení, jaké jídlo mají nejraději, protože mi došlo, že tu jsou i tací, kteří jsou ochotní obětovat večeři za můj naštvaný výraz. Rozdávám míče, hokejky a žíněnky. Jeden autista, malý kluk, dostane plyšovou hračku, je to veverka z Doby ledové. Potřebuje jen chodit a nebýt sám, a já to respektuju. Ta hračka má k němu blíž než já. Nenutím ho cvičit. Jen se občas ve mně

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247302


ozve smutek, že ten plyšák má k němu blíž. V takových chví­ lích musím zapojit hlavu a být vděčný, že má aspoň tu hračku. Ale vždycky to tak nějak divně zabolí. Snažím se soustředit na ostatní děti. Je zvláštní, jak je určité chování vázané na prostředí. V tělocvičně jsou schopné spolu vyjít i ty, které se jinak nesnášejí. A tak zdálky pozoruju děti, které si spolu hrají a už tak za hodinu se budou opět nená­ vidět. Jenže tohle funguje i mimo autistický svět. Nedá mi to a jdu si pro žíněnku. Hodím ji do rohu, sednu si a naznačím dítěti s plyšákem, jestli si nechce sednou vedle mě. Během okamžiku si na mě lehne a přikryje se mojí rukou. Plyšáka drží pořád v náručí. V duchu si řeknu: plyšák vs. já 1:1. A já jsem zase zažil něco jen čistě náhodou, a přitom bych to chtěl umět naplánovat. Vždycky mě přepadnou obavy, že už něco takového nepřijde. Protože tohle jsou okamžiky, pro které to dělám. Někdy bych si strašně přál plánovat autismus. Ale on by mě pak nejspíš přestal bavit. A pak se rozhlédnu po tělocvičně a hledám ty nadpřiro­ zené schopnosti. Nevidím žádné matematické nadání, foto­ grafickou paměť, ale všiml jsem si, jak si spolu hrají děti, které se jinak nenávidí. A mně to vlastně stačí.

99


Jíme s dětmi rozinky… Já: „Jaké ovoce vám to připomíná?“ Dítě: „Babičku.“

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247302

Autismus & Chardonnay (Ukázka, strana 99)  
Autismus & Chardonnay (Ukázka, strana 99)