jsem To spatřil – Jeho! Bůh mi odpusť, ale první důstojník měl pravdu, když skočil přes palubu. Je líp umřít jako člověk, nikdo nemůže mít námitky, jestliže námořník zemře v mořských hlubinách. Jenže já jsem kapitán a nesmím opustit loď. Toho ďábla či netvora však oklamu; jakmile mě začnou opouštět síly, přivážu si ruce ke kormidlu, a zároveň s nimi tam přivážu to, čeho se On – To! – neodváží dotknout. A tak zachráním svou duši i svou kapitánskou čest, ať už se zvedne příhodný, či nepříhodný vítr! Slábnu a noc už se blíží. Kdyby mi teď znovu pohlédl do tváře, asi by mi už nezbýval čas vykonat, co musím… Jestliže ztroskotáme, snad tuto lahev někdo nalezne, a ti, kdo ji naleznou, třeba pochopí; a pokud nepochopí… nu, pak budou alespoň vědět, že jsem splnil úkol, který mi byl svěřen. Nechť Bůh a Panna Maria a všichni svatí pomohou ubohé chybující duši, která se snaží dostát své povinnosti… Porota pochopitelně nemohla vynést jednoznačný rozsudek. Žádný průkazní materiál se předložit nedal a nikdo nemůže dosvědčit, zda se kapitán dopustil těch vražd, či nikoli. Lidé se téměř jednomyslně domnívají, že kapitán je prostě hrdina a má mu být vypraven pohřeb na útraty obce. Obřad se bude konat tím způsobem, že flotila člunů doprovodí kapitánovu rakev proti proudu řeky Esk a pak bude dovezena zpět k Tatehillskému molu. Odtud ji vynesou nahoru po schodech k opatství, kde bude uložena na hřbitově na útesu. Svou účast na této poslední cestě již ohlásili majitelé více než jednoho sta člunů. Po onom velkém psu jako by se slehla zem; lidé jsou tím dost rozladěni, protože při nynějším stavu veřejného mínění by ho jistě město adoptovalo. Zítra se koná pohřeb, a tak skončí jedno z mnoha „tajemství moře“.
DENÍK MINY MURRAYOVÉ 8. srpna. – Lucy byla celou noc neklidná a já jsem také spala jako na vodě. Bouře divoce zuřila a všechny stříšky nad komíny řinčely, že mi z toho běžel mráz po zádech. Kdykoli vítr prudce zadul, zaznělo to jako výstřel ze vzdáleného děla. Lucy se kupodivu ani neprobudila, ovšem dvakrát vstala a oblékla se. Naštěstí jsem se pokaždé včas probudila, spící Lucy jsem svlékla a uložila zpět na lůžko. Somnambulismus je opravdu něco velmi podivného; jakmile její úmysl zkříží nějaká fyzická akce, zapomene Lucy, co chtěla – pokud vůbec něco chtěla –, a zase se skoro úplně podrobí běžnému chodu života. 98
Dracula sazba.indd 98
14.05.2018 11:56:28 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247265