Page 1

Konečně nastal den, kdy se Marie Sněžná stěhovala do svého domku. Den pošmourný, s nebem téměř nad hlavou a drobným, vytrvalým deštěm. Nábytek převáželi spěšně a zmatečně. Bruno si ho obstaral na různých místech, aby nevzbudil zvědavost, kupoval hotové kousky, tesat pro Marii Sněžnou stůl sekerou nepřicházelo v úvahu. Neměli na to čas a ani je to nenapadlo, pro Marii Sněžnou muselo být vše nové a krásné. Stůl, tři židle, postel, matraci, plynový sporák a malou ledničku, uskladněné ve vstupní hale hotelu, teď museli naložit do dodávky, pak jednotlivě přeskládat na přívěs čtyřkolky a odnosit do domku. Ve chvíli, kdy se táhli s ledničkou, se u vyústění lesní cesty objevila fotografka. Na tu zapomněli. Jako první si jí všiml Charlie. Mávala čímsi nad hlavou a kolem ní poskakovali psi. Fotky Chummyho, pomyslel si, jak jsem mohl zapomenout, že se s nimi vrátí? Skutečně, mávala fotografiemi Charlieho psa. Za daných okolností šlo o hodně chatrnou vizitku. Bruno, Steve, Charlie i Tom se jako jeden muž postavili těsně vedle sebe před dveře domku, aby fotografce znemožnili vstoupit dovnitř, a hlavně aby zamaskovali Marii Sněžnou, kdyby ji napadlo vyjít ven. Ale vyšlo to nastejno, jako kdyby chtěli zastavit déšť. V následujících minutách, dříve nebo později, se fotografka začne vyptávat, a oni neměli připravenou odpověď, která by situaci zachránila. 100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247252


V sevřené a nepřátelské řadě, která fotografku uvítala, bujela horečná mozková činnost. Steve zuřil, že jim psi neoznámili její příchod. Ta baba to s nimi opravdu umí, přemítal. Bruno si říkal, že ta ženská nevypadá vůbec špatně, je statná, ale pěkně zakulacená, a na mou věru, téměř hezká. Ta myšlenka mu probleskla v očích. A neunikla Tomovi, který si pobaveně začal představovat milostný románek. Charlie zavrhl nápad, že vetřelkyni zažene střelbou z kulovnice, ale budu mlčet jako hrob, neřeknu ani slovo, tentokrát ze mě nic nedostane. Ukázalo se, jak zbytečné to všechno bylo. Fotografka pozdravila, a její hlas Marii Sněžné cosi připomněl, vzpomínku, naději, něco příjemného, naprosto neodolatelného, protože se vyřítila z domku, prorazila si cestu mezi muži a celá usměvavá stanula před fotografkou. „Ange-Aimée,“ zašeptala. Bylo vidět, že se k ní vrací minulý život, někdo, o kom se domnívala, že ho poznává, osoba, která jí byla drahá, zřejmě družka, s níž si prošla tím nejhorším a nepředstavitelným. „Ange-Aimée,“ zašeptala znovu, ale smutně. Hlas byl sotva slyšitelný, zklamání hmatatelné. Chlapi trpěli s ní, bývali by ji chtěli utěšovat, ale zatímco oni si se ženskou sklíčeností nevěděli rady, fotografka udělala přesně to, co bylo třeba. Naklonila se k Marii Sněžné, vzala ji za ruce a pozvedla si je ke rtům. 101

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247252


„Pokud si to přejete, můžete mi říkat Ange-Aimée.“ Na tvář Marie Sněžné se nesměle vrátil úsměv. Fotografka si právě získala přátelství Marie Sněžné a zároveň s tím i vstupní právo do zdejších pousteven. V tu chvíli si to ještě nikdo neuvědomoval. Teprve až když Marie Sněžná vtáhla fotografku dovnitř a bylo slyšet, jak se smějí a klábosí, mužům došlo, že jejich malé společenství už nikdy nebude jako dřív. Když obě ženy konečně vyšly ven, fotografka oznámila, že Marie Sněžná potřebuje ložní prádlo, ručníky a záclony. Záclony! A tak se stalo, že se poustevny rozrostly o dvě ženy. Jednu s trvalým pobytem a druhou s právem návštěv a volného pohybu. A pánové nad těmi dvěma ženami a jejich rodícím se přátelstvím neměli žádnou moc. Udělali, co se po nich žádalo, přivezli z hotelu lůžkoviny, nádobí a další domácí potřeby, kromě záclon, protože ty se jim, sotva se jich dotkli, rozpadaly v rukou. Záclony půjdu koupit zítra já, rozhodla se fotografka, a den skončil tím pochmurným příslibem. A tak se Marie Sněžná v domku připravila na noc. Vybalila si kufr, pověsila oblečení, oblékla noční košili a trpělivě čekala v posteli, s dlaněmi na stehnech a pěkně rovnými zády, až se jí znovu utvoří tělo. Celý den vnímala, jak jí chce utéct. Chlad jí nejprve zachvátil plíce, pak se přesunul na úroveň žaludku a nakonec zmizel, už ho necítila, jenomže v místech, kudy 102

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247252

Pršeli ptáci (Ukázka, strana 99)  
Pršeli ptáci (Ukázka, strana 99)