___
velký pes
99
chat, nebo svléknout sama. Takeo se tvářil jako duchem nepřítomný. Vyslovila jsem jeho jméno a on, pořád ještě se strnulým výrazem ve tváři, tiše řekl: „Hitomi.“ Několik dnů bylo pravé horké letní počasí s teplotou přes třicet stupňů. Když už jsem si myslela, že to nesnesitelné vedro snad nikdy neskončí, náhle se ochladilo a rázem zavládlo počasí jako na začátku podzimu. Obchodu se dařilo, vetešnictví jen vzkvétalo. Samurajskou přilbu a brnění od „pana Jakuzy“ prodal pan Nakano za něco přes milion jenů a cena za nijak zvláštní sošku Darumy35 vyšplhala na internetové aukci z vyvolávací ceny tisíc jenů až na konečných sedm set tisíc. „Jestli to takhle půjde dál, mohl bych najmout další dva tři zaměstnance, jako jste vy, slečno Hitomi,“ řekl pan Nakano v dobré náladě. „To ale určitě neznamená, že nám zvedne platy,“ šuškali jsme si s Takeem. Když jsme koncem měsíce dostali výplatu, měli jsme tam každý mimořádnou odměnu šest a půl tisíce jenů. Taková částka byla pro pana Nakana typická. Ve výplatní den jsme se s Takeem po dlouhé době zase zašli napít. Zvolili jsme thajskou restauraci v nádražní budově, protože nás nalákalo, že do sedmi hodin tam stálo jedno pivo jen sto jenů. Popíjeli jsme tam ještě po osmé hodině, Takeo si na závěr objednal jako vždycky rýži a tentokrát jako přílohu kuřecí maso s pálivou thajskou rybí omáčkou. Když jsme se chystali u pokladny každý zvlášť zaplatit, uviděli jsme nedaleko východu sedět slečnu Masajo s panem Marujamou. „Podívejme, kdo je tady!“ zvolala slečna Masajo vesele. Takeo až leknutím ustoupil půlkrok zpátky. „Nedáte si s námi něco k pití?“ zeptala se slečna Masajo. Než jsme se zmohli na odpověď, rychle si přesedla ved-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247251
HIROMI KAWAKAMIOVÁ __ VETEŠNICTVÍ PANA NAKANA
100
le pana Marujamy, který předtím seděl naproti ní. Pak ukázala na židli, kde dosud seděla, a na vedlejší volnou židli. „Je to taková záhada,“ spustila, jakmile jsme se usadili. „Cože?“ vyhrkli jsme s Takeem zároveň. „Řekl mi, že v poslední době toho psa vůbec neviděl,“ odpověděla slečna Masajo a zvedla k ústům půllitr s točeným pivem. Číšník již stál u stolu. „Ach, měli bychom si objednat. Dáte si pivo? Prosím láhev piva. Ale ne Singha, normální japonské pivo!“ rychle nám objednala pití slečna Masajo. Když se číšník vzdálil, pohlédla upřeně na pana Marujamu vedle sebe a důrazně se zeptala: „Mám pravdu?“ Pan Marujama jako vždy neurčitě přikývl. „Tím psem myslíte toho afghánského chrta pana domácího?“ zeptala jsem se pana Marujamy a ten lehce přikývl. „A kromě toho ty samolepky jdou odtrhnout ještě hůř než dřív, je to tak?“ upřela slečna Masajo znovu ze strany pohled na pana Marujamu. Číšník přinesl pivo. Slečna Masajo postavila před nás s Takeem sklenice a rychle nám nalila. Byla to samá pěna, z Takeovy sklenice dokonce přetekla. Slečna Masajo tomu vůbec nevěnovala pozornost a povídala dál. „Nedávno se tady Marujama na chvíli zastavil, aby se pokochal vonnými olivami v zahradě pana domácího, a následující den měl prý na dveřích od bytu nalepeny hned tři samolepky.“ „Tři samolepky?“ zeptala jsem se. Takeo pokorně usrkl trochu pivní pěny. „Na všech třech bylo natištěno ‚Neničte rostliny v zahradě!‘“ řekla slečna Masajo rozhořčeně. Pan Marujama znovu neurčitě přikývl. Málem jsem vybuchla smíchy, ale udržela jsem se, protože nikdo jiný se nesmál.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247251
___
velký pes
101
„A na dveřích byly nalepeny přesně kde?“ „Úplně na okraji dveří pod nálepkami pro sčítání obyvatelstva a o zaplacení koncesionářského poplatku NHK36.“ „Ty jo!“ vyhrkl Takeo. Znělo to, jako by si povzdechl. Slečna Masajo se na něho přísně podívala. Rychle sklopil hlavu. „Nedají se odlepit, nevím si s tím rady,“ promluvil poprvé pan Marujama. Měl příjemný hluboký a zvučný hlas. „Dveře přirozeně patří panu domácímu, takže pravděpodobně není nezákonné, když na ně nalepuje samolepky,“ pokračovala slečna Masajo energicky. „Aha,“ řekla jsem. Takeo mlčel. Pan Marujama dopil svůj půllitr. Slečna Masajo nabrala dech a pak si také dala lok piva. Vzala jsem do ruky svoji sklenici. Nebyla ani příliš studená. Když jsem trochu usrkla, ucítila jsem jen silný pach alkoholu. Pan Marujama se natáhl hůlkami po kousku pálivého smaženého kuřete. Bylo to stejné jídlo, jako jsme měli předtím my. Slečna Masajo si vzala hůlkami kousek ve stejný okamžik jako on. Zatímco oba jedli kuřecí maso, já i Takeo jsme mlčeli. Takeo si podupával do rytmu thajské hudby, kterou v restauraci pouštěli jako hudební kulisu. Protože ta hudba ale vlastně ani žádný výrazný rytmus neměla, jeho podupávání se zpožďovalo. „My už půjdeme,“ řekla jsem. Pan Marujama se slečnou Masajo se soustředili jen na jídlo, tak jsem se zvedla. Takeo také jako na povel vstal. Slečna Masajo se na nás podívala, jako by chtěla říct: „Ach, vy už jdete?“ Měla však ústa plná kuřecího masa, takže neřekla nic. Lehce jsem se uklonila. Takeo následoval mého příkladu a také se uklonil. Právě když jsme se k nim otáčeli zády,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247251