Od táty, který mě opustil, aniž mě pořádně znal, prarodičů, co mi umřeli, od mužů, kteří odcházejí, a mámy, jejíž duše se vzdálila, ale jejíž hlas mi pořád v hlavě opakuje: „Prevíti, všichni jsou stejný.“ Když odbíjela půlnoc, neviděla jsem pro slzy na cestu. Jen cosi skříplo v orlojích, byls tu a stále jsi, jenom se ukrýváš, jdu deštěm ve tvých šlépějích, ó má lásko.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246555
Je 31. prosince 1999 a celý svět šílí z fenoménu Y2K. Média šíří paniku nebo naopak uklidňují a vyvracejí fámy. Ale každý se aspoň trochu bojí o svoje data v počítači, o bezpečnost jaderných zbraní a kdovíčeho ještě. Já slavit nebudu, budu stát za barem asi až do rána. Všechno to, co čtete o Americe, je pravda. Studenti musejí mít při škole ještě dvě zaměstnání, aby vyžili. Mně banka nedá kreditku, protože nemám žádnou úvěrovou historii, a tak nemůžu žít na dluh. Takže makám. Přes den myju nádobí v menze v kampusu a dva večery v týdnu stojím za barem. Školu mám už skoro hotovou. Dostala jsem se sem na Fulbrightovo stipendium. Když jsem se rozhodla vypadnout z domova, pochopila jsem, že s bohemistikou díru do světa neudělám. Na čistou anglistiku se zas nedávala stipendia. Tak jsem si češtinu vyměnila za sociologii a sehnala si tohle stýpko. Ani vlastně nevím, co tu studuju a jestli mi to k něčemu bude. Ale hlavně že jsem pryč z Prahy. Tenkrát jsem chvíli zvažovala, že budu tlumočnice a budu pracovat v Bruselu. Zkusila jsem si to chvíli na Barrandově. V Čechách bylo
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246555
levně a filmoví skauti u nás objevili nádherné exteriéry, takže se do Prahy začaly sjíždět zahraniční filmové štáby. A potřebovaly zástupy tlumočníků a všelijakých zařizovačů. Dalo se u nich výborně vydělat, ale byly to nárazovky. Vykašlala jsem se na učení angličtiny a pracovala jen pro filmaře. Dělala jsem i společnici herečkám. Ale s žádnou velkou hvězdou jsem se nesetkala. Zato jsem leccos odkoukala v maskérně a taky se tam dobře jedlo. Měli prvotřídní catering, vařili líp než tehdejší nóbl restaurace v Praze. Blíží se půlnoc, nalévám drinky a vzpomínám na mámu, jak se asi má. Obě jsme se za poslední léta hodně změnily. Já jsem se osamostatnila, možná trochu zhrubla. Nemám čas na snění ani na sebelítost, jedu jako automat, ze dne na den. Jinak bych tady nepřežila. Zakousla jsem se a deru se dopředu. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy brečela. Nenávidím to. Nesnáším se ubulená, i to, že pak škytám. Bez pláče se dá obejít. Mámu jsem za ty tři roky viděla jen párkrát, dostala jsem se domů na Vánoce jen první rok, ona občas jezdí za mnou. I když s ní nejsem moc v kontaktu, stejně cítím, že je jiná. Stalo se totiž něco, co by nikoho z nás ani ve snu nenapadlo. Takové věci se dějí jen v pohádkách nebo v románech pro služky. Jenže moji mámu doopravdy potkalo neskutečné štěstí. A já jí to moc přeju. A zatímco já tu třesu šejkrem a roztloukám led, ona si popíjí drinky s deštníčkem někde na Bahamách. Všichni si z ní dělali legraci, ať pozdravuje Viktora Koženého. Ale ona má úplně jiné starosti. Je tam
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246555