„Do prdele, do prdele, do prdele,“ říká a já cítím, jak se Sharma s každou další „prdelí“ víc naježí. Sharma si stoupne proti Jackovi. „Víme, že je těžké to všechno strávit, pane Jensene, ale musíte se…“ Sharma provede oběma rukama svoje gesto doprovázející slovo „uklidnit“, kdy hladí vzduch dlaněmi obrácenými k zemi, na Jacka to ale nezabírá. „Neříkejte mi, že se mám uklidnit, doktore, prosím. Moje žena je prakticky mrtvá a vy mi teď říkáte, že je tu živé dítě?“ Ztěžka dosedá na židli a chvíli se na nás dívá, oči má pořád vytřeštěné, jako kdybychom ho zrovna srazili pěstí, potom si prohrábne vlasy, skloní hlavu a naříká do dlaní. O hodinu později sedíme s Jackem v místnosti určené rodinám, před sebou dva polystyrenové kelímky nemocniční kávy. Napije se a svraští obličej. „Já vím,“ říkám. „Jestli myslíte, že je špatná, měl byste ochutnat jídlo.“ Přikyvuje s unaveným úsměvem. Zarudlé okolí očí ještě podtrhuje medovou hněď jeho duhovek. Jsou v nich zlatavé vločky připomínající zmrzlé okvětní lístky. Udivuje mě nepravděpodobnost toho, že by tato ryze praktická součást lidské anatomie mohla být tak krásná. „Omlouvám se, neměl jsem předtím tak vyletět,“ odpoví. „Tím se prosím vůbec netrapte, bylo by divné, kdyby vás to všechno nerozrušilo.“ „Řekl jsem o tom mámě, víte, o dítěti. Rozbrečela se. Už sem jede.“ Přikyvuju. „Zdá se, že je to pro vás pro oba šok.“ Chci od Jacka slyšet, že ani jeden z nich o dítěti nevěděl, on ale jen nepřítomně kývne. Vypadá, jako by se snažil dát si dohromady, kolik mi toho má říct. Usmívám se a dopřávám mu čas na rozhodnutí. „Pokoušeli jsme se o dítě od naší svatby, něco přes rok. Celou dobu jsme si povídali o tom, jací z nás budou rodiče. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246412