To mi zaplatíš (Ukázka, strana 99)

LISA JACKSON „Jenže nikdo neví, co se Monice stalo.“ „Zatím. Já si myslím, že celá ta bublina velkolepě praskne.

Třeba bys mi chtěla vylíčit svůj pohled na věc, než k tomu dojde.

Vnést do toho něco ze sebe.“ „Žádný ‚můj pohled na věc‘ ani ‚něco ze mě‘ neexistuje,“ zareagovala upjatě. „Já k tomu nemám co dodat.“ Okamžitě přerušila spojení a vzápětí telefon úplně vypnula a hodila ho na sedadlo spolujezdce. Pak bouchla pěstí do volantu. „Sakra, sakra, sakra!“ Zrovna, když si skládala život zase trochu dohromady a začínala se osobně cítit trochu líp, kdy už vnímala to, že zůstala sama, spíš jako věc cti než důvod ke zklamání, právě teď, když si myslela, že by se světu ještě mohla otevřít, přestože přišla o dítě, o manžela i o jejich společný život… se vynoří tohle? Dveře do minulosti se ještě úplně nezabouchly.

Naopak. Byly dokořán, čekaly, až je někdo vylomí. „Vzpamatuj se,“ promluvila nahlas. Dupla na plyn a rychle vyrazila, ale hned zase dupla na brzdu, protože se kolem prohnal cyklista, sjížděl z kopce a blýskl po ní zlým pohledem, zvedl prostředníček a řítil se pryč. „Seber se,“ pokračovala v přísné samomluvě a po přívalu adrenalinu se jí rozbušilo srdce. Pro lásku boží, mohlas toho cyklistu srazit a zabít. Co kdyby šla po chodníku matka s kočárkem?

Bernadette, ovládej se. Byl to jen blbý telefonát. Nic víc. Kinley prostě šťourá do minulosti. Loví v kalných vodách. Beztak z toho nic nebude.

Zhluboka se nadechla, zatajila dech a pomalu vydechovala.

To je ono. Uklidni se. Soustřeď se. Najdi své bezpečné útočiště.

Nic se nestane. To, k čemu došlo před dvaceti lety, je dávno pryč. Pohřbeno.

Jistě, určitě si tu hrůzu nebude muset prožívat znovu. Úpěnlivě v to doufala.

Otočila se a pohlédla na svůj dům, nový domov, místo, kam se uchýlila po definitivním rozvodu, její nové hnízdečko. Přes 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246357

to mi zaplatíš sto čtverečních metrů v činžovním domě, které patří jen jí – paní Bernadette Alsaceové. Momentálně totiž pracovala na tom, aby oficiálně používala pouze své dívčí jméno a zlikvidovala veškeré vzpomínky na manželství s Jakem Wardenem. Proč si ponechávat jméno, které bylo nakonec tak falešné? Nemá přece děti, aby se musela jmenovat jako ony. Při této konkrétní myš­lence pocítila prázdnotu, smutek přicházející pouze poté, když žena čeká dítě a těší se na ně, a všechny naděje se v jediném okamžiku při samovolném potratu zhroutí. Je to horší bolest než vědomí zrady. Jakeovy zrady.

Možná se prostě nemohl vyrovnat s tím, že má ženu tak pohlcenou vlastním hořem, že už v ničem nedokáže najít radost. „Na tom nezáleží,“ řekla si nahlas a sama sebe tím překvapila. Neměla v úmyslu nechat něco takového zaznít. Přišla o dítě v osmnáctém týdnu těhotenství, zlomilo jí to srdce, po pěti letech manželství pak přišla o manžela, ale to bylo zřejmě nevyhnutelné. S dítětem či bez něj.

Zamrkala, protože měla vlhké oči, a znovu se na sebe rozzlobila. Myslela si, že už našla způsob, jak svůj žal pohřbít, jak svou bolest ukonejšit a konečně se posunout dál. Cožpak tento nový domov ve čtvrti Královny Anny nebyl dostatečným důkazem?

Jenže teď… teď staré trable vystrčily růžky.

Byl to jen telefonát. Jeden pitomý telefonát. Nic víc. Srdce jí pořád divoce tlouklo, ale už ne ve stratosféře. Naposled se zhluboka nadechla a mrkla na sebe do zrcátka. Konečně vyjela na silnici, ale místo aby zamířila na jógu, jela přímo k Annette, která bydlela dva bloky od nábřeží a ze svého osmého patra měla dokonalý výhled na Elliottův záliv.

Byl hustý provoz, popojížděla pomalu, ale podařilo se jí urvat jedno z parkovacích míst pro návštěvy u vysokého činžáku, a než se dostala dovnitř, nahoru výtahem a krátkou chodbou k sestřinu bytu, byla klidnější. Zaklepala a dveře se otevřely téměř okamžitě.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246357

LISA JACKSON „Díkybohu!“ zajásala Annette. Byla celá pobledlá a měla vytřeštěné oči. Nijak nezastírala, že je rozčilená. Vlasy jí poletovaly kolem obličeje ve zplihlých pramíncích a byla oblečená do růžových tepláků. „Zrovna mi volala Jo-Beth Chancellorová… teda teď se jmenuje Leroyová. Jo-Beth Leroyová. Je mladší partnerkou v nějaké právnické firmě v Portlandu.“ „Vím, koho myslíš.“ Bernadette vešla do bytu – moderního velkého obývacího prostoru s jednou oddělenou ložnicí. Obývací pokoj byl vybavený elegantním luxusním nábytkem, vymalovaný v šedých odstínech s oranžovými a žlutými kontrasty na dvířkách skříněk, podstavcích lamp a polštářcích. Z reproduktorů zabudovaných do stěn a stropu se linula tichá jazzová hudba. Před posuvnými dveřmi na úzký balkon byla rozprostřená podložka na jógu.

Na stěně proti pohovce byly nepravidelně rozmístěné poličky a držák na plochou televizi, také svatební fotografie rodičů a všemožné počítačové vybavení nutné pro firmu sestávající z jediné osoby. Annette pracovala jako agent pro cestovní ruch a vytvořila aplikaci na hledání jednoduchého ubytování po celém světě, díky čemuž vydělala celkem slušné jmění, protože aplikaci prodala velké společnosti. Pořád ještě působila jako poradce a měla ze svého vynálezu jistý pasivní příjem, a Bernadette z ní získala dojem, že je finančně zajištěná. Alespoň na nějaký čas. Kdo by si pomyslel, že se její sestra po dvacítce promění ze snílka v plnohodnotného ajťáka?

Nicméně momentálně byla její sestřička bez ohledu na své programovací schopnosti vyděšená úplně stejně jako Bernadette. Možná dokonce ještě víc.

Annette za sebou zamkla a vešla do kuchyně, kde začala pískat konvice na vodu. „A co vlastně chtěla Jo-Beth?“ zeptala se Bernadette. „Abychom se vrátily na místo činu. Věřila bys tomu?“ Chtěla pískající konvici zvednout, ale najednou ji prudce položila, tak100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246357