3. Pět set let
vzdát. V průběhu těchto událostí navíc dalo Rusko Japonsku jasně najevo, že vzmáhající mocnosti nedovolí proniknout na jakékoli území, jež samo považuje za „životně důležité“.112 Jak lze snadno odhadnout, tato ztráta prestiže a s ní spjaté geopolitické důsledky uvedly Japonsko do stavu zuřivosti. „S Mandžuskem a posléze i Koreou v rukách,“ napsal v roce 1904 významný japonský akademik, by Rusko „bylo na jedné straně schopno zajistit si pod výlučnou kontrolou dostatečně silný námořní a obchodní vliv k ovládnutí Východu a současně navěky ochromit japonské národní ambice, čímž by Japonsko uvrhlo do hladovění a zkázy a nakonec by je anektovalo i politicky.“113 Vše nasvědčovalo tomu, že se tato noční můra stává skutečností, když si Rusko na Číňanech vynutilo pronájem mandžuské základny v Port Arthuru a zahájilo práce na rozšíření transsibiřské magistrály tak, aby vzniklo přímé spojení mezi Moskvou a Žlutým mořem. Po tomto „ponížení roku 1895“ Japonsko strávilo deset let „cílenou přípravou na eventuální válku s Ruskem“.114 Při realizaci vlastních strategických a obchodních zájmů Rusko táhlo koleje přesně přes území, které si Japonsko vydobylo při zdrcující porážce Číny a následně o ně bylo připraveno západní intervencí. Tato epizoda, jež na japonské veřejné mínění těžce doléhala, nakonec přiměla japonské představitele k přesvědčení, že se již nesmějí dál podrobovat požadavkům Západu. V roce 1904 Japonsko své přípravy na 112/ Viz Asakawa, The Russo-Japanese Conflict, str. 70–82; Duus, The Abacus and the Sword, str. 96, 97. 113/ Asakawa, The Russo-Japanese Conflict, str. 52. 114/ Westwood, Russia Against Japan, str. 11.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246343