Page 1

Čtení na pokračování

na vrub neznalosti místních poměrů, vlastní neschopnosti opery a pařížská zákoutí. Chtělo by to jenom pár milionů dolarů, dlouhé stopáže a Vorlíčka. Ten má kejč na světový a prázdné peněžence. Mám přirozeně na mysli české úrovni v malíčku levý ruky.“ emigranty začátečníky pronásledované vidinou koupelny A pak zazvonil zvonec a hollywoodské pohádky a teplého obýváku. Slitujte se konečně nad námi! Jsme v Basileji byl konec. velmi počestní a plní dobré vůle. A přesto už půl roku vegetujeme v lepším kutlochu. Kdyby naši noví spolu‑ občané jenom trochu chtěli, pak by pochopili, jak strádáme. „Viděla si vídeňskej kvartýr Pavky Kohouta?“ zeptala se mě Stačilo by jedno jediné ušlechtilé gesto, a my se vzchopíme. v prvním desetiletí jednadvacátého století již zmíněná E. H., hrdá majitelka restituovaného činžáku na kdysi Tu a tam se však mezi námi vyloženými smolaři vy‑ Královských Vinohradech. Musela jsem ji zase jednou skytl hovorný kabrňák, kerýmu ty správný kámoši dohodili zklamat. O Věru Linhartovou se bohužel nezajímala a bez nádhernej bejvák s terasou. Nestýká se přece s emigranty. udání důvodu pohrdla popisem venkovského sídla Pavla To by tak hrálo! Vyhýbá se jim, kde jen může. Jenomže Tigrida, jakož i bytu Milana Kundery, protože na nás shodou okolností se zrovna musel přestěhovat. Podle řeči zvysoka prdí. o bytu poznáte jich, znělo tenkrát mé soukromé kádro‑ Aby tak nevraživě nekoukala, nabídla jsem jí náhradou vácké heslo. A věřte mi, že se náramně osvědčilo. vybraně nevkusnou vilu v obci Fontenay­‑aux-Roses poblíž Patrně jsem pohádkářům záviděla a pořád ještě Paříže, obývanou spisovatelem a disidentem Andrejem závidím. Čím už se můžu dohromady pochlubit. Leda Siňavským a jeho manželkou, vydavatelkou emigrantské trapně realistickou historkou o obtloustlém kudrnatém mladíkovi dloubajícím se věčně v nose. Jmenoval se Geiger revue Syntaxis. „S Rusáky si můžeš trnout nohou!“ zaprotestovala a s viditelnou nechutí vypomáhal strýčkovi, známému rozhořčeně. A proto se hrdá vlastenka nikdy nedozvěděla, stuttgartskému makléři. Obden seděl u jeho psacího že tam plachý intelektuál nejen pilně psal, nýbrž údajně stolu, bral telefony a ukrutně se nudil. Protože pocházel i čile komunikoval s duchem prozaika a konvertity k víře z Brazílie, zažil na vlastní kůži, jak to ve Švábsku opravdu katolické J. K. Huysmanse. chodí, a rád mi o tom s epickou šíří vypravoval. Tuto informaci mi s jistou dávkou jízlivostí po‑ „A to jsem prosím čistokrevný Němec.“ Čistě ze soucitu s bělochy druhé třídy (Geigrův oblíbený skytl nositel Stalinovy ceny druhé třídy a novopečený občan francouzské republiky Viktor Někrasov počátkem termín) se nás proto za strýčkovými zády ujal. Počátkem března 1979 během dlouhé procházky Lucemburskou ledna 1970 jsme se směli nastěhovat do studeného pří‑ zahradou. Již tehdy se zmínil o tiché nepřiznané nenávisti, zemního bytečku v dělnické čtvrti Zuffenhausen. Hned s níž sovětští disidenti v západní Evropě a Spojených za prvním rohem montovali mladí italští gastarbeitři pro‑ státech amerických — Solženicynem počínaje a liberály slulá auta Porsche 911 a 914. Tenkrát se tam šroubky uta‑ konče — sledují Kunderův vzestup na pařížském nebi. hovaly ručně. A v hlučné zakouřené putyce za dvěma rohy Koncem srpna 1986 dolehly nadávky až ke mně. se místo piva popíjelo červené víno z Apulie. Na báječnou Kdybyste ji viděli, a hlavně slyšeli tu babu Jagu s vir‑ pizzu za tři marky se však chodilo jinam. Při hledání bytu tuálním kalašnikovem v ruce a údajně i důležitou redak‑ jsou cesty Páně obzvlášť nevyzpytatelné. Věře Linhartové torku přes kulturu v ruském vysílání BBC. se v tomto směru zúročila láska k hudbě. Když se zkou‑ „Ta střední Evropa přijde holoubka ještě draho. Co si, mavě rozhlížela po dvoře domu, v němž od října 1841 vy Češi, o sobě myslíte? Slováci vědí, co je vděčnost.“ do dubna 1842 živořil mladý Richard Wagner a hltal Fanatické spílání malému slovanskému národu, který spisy utopických socialistů, přistoupila k ní portugalská jsme zachránili před fašismem, Andrej Siňavskij sice concierge a vyzvídala, není‑li onou dámou, co už chtěla zpočátku ignoroval, ale baba Jaga s knírkem pod nosem přijít předevčírem. O hodinu později prý už svírala v ruce ho několika přesně cílenými poznámkami rychle donu‑ klíč od dvoupokojového bytu s malou koupelnou. tila, aby zaujal postoj hodný významného pravoslavného A takové z pekla štěstí si pochopitelně zaslouží čestné myslitele v exilu. místo v análech emigrace. Až na odlehlý západoberlínský Dobráckým hlasem vytkl proto Milanu Kunderovi ostrov přece tehdy dorazila nactiutrhačná zpráva, že přece‑ povrchní ateismus a erotiku à la française v komunistic‑ něná prozaička s hlavou v oblacích a s ohrnutým pyskem kých kulisách. „A to se Francouzům přirozeně zamlouvá,“ zneužila situace ve svůj prospěch. pokračoval potměšile, „vidí svět skrz romány. Jsou velmi „A ta se vyzná. Jo Moraváci. Kdo by to do ní řekl,“ sečtělí.“ poznamenal Jan Kotík se shovívavým úsměvem mudrce, Ale to sem, vážený čtenáři, už opravdu nepatří. Koho jemuž nic lidského není cizí. dnes ještě zajímají výroky jakoby z románu vystřiženého Jedině hašteřivý Pavel Buksa Věru Linhartovou bez váhání vyvinil, neboť její kroky nasměroval duch Richarda trochu potrhlého inteligenta, který si kvůli tuctu povídek odpykal sedm let v gulagu. Občasná výměna názorů s ma‑ Wagnera. Byl tou představou přímo posedlý, takže počal jitelkou restituovaného činžáku a zřejmě poslední fanyn‑ zčistajasna blouznit o grandiózním velkofilmu s pluky kou Pavky Kohouta mě poučila v tom smyslu, že emigrant skřítků a trpaslíků ochraňujících Sněhurku aneb křehkou bez žádoucích vzpomínek se na Žižkohradech nezavděčí. intelektuálku z východu na její strastiplné pouti ze skle‑ něné rakve do města nad Seinou. Jakkoli to zní neuvěřitelně, zakládá se příběh o tajném „Vrazil bych tam Macochu, tajemný hrad Bítov s kaste‑ přátelství geniálního fyzika a negramotného indiána lánem Kuběnou, Hrušínského, bubáka vykýřníka, fantom

96

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246237


Čtení na pokračování

mou v mnohém ohledu choulostivou situaci plebejky mezi bezdětnými liberálními dámami upřímně opovrhujícími jak lidem, tak levicí. Krůček po krůčku jsem díky četným kuřáckým přestáv‑ kám během takřka nekonečných porad pronikala do tajů paničkování na vysoké úrovni. Má vila, má zahrada, má posluhovačka (přičinlivá Turkyně), můj zahradník (čiperný důchodce), má drahá babička, která před válkou jezdívala v zimě do Egypta. Abychom si však správně rozuměli, musím dodat, že se mé milé kolegyně nevychloubaly. Ani nápad! S naprostou samozřejmostí si prostě velmi rády vyměňovaly postřehy a letité rodinné zkušenosti. Nejméně jednou přišly dokonce na přetřes problémy s moderním stolováním a správným rozmístěním čínských váz v hale. Četba krásné literatury byla víceméně tabu. Přemíra zájmů totiž rozpty‑ luje, čímž dochází k signifikantnímu poklesu výkonnostního standardu. Ačkoli před menzou ještě stále trojčily prořídlé smečky bojechtivých levičáků a v menze již řečnili první zelení, zatímco kafeterii okupovaly arogantní feministky, snoubil se u nás na modulu bez ohledu na politickou situaci nesnášenlivý pruský duch s panovačnou protestantskou etikou. O přestávkách jsem proto držela hubu a statečně hulila. Má první hlava se přitom měla za Annu proletářku, ta emigrantská za paní z Nemanic. Jenomže domácích hádek mezitím přibývalo a přibý‑ valo úměrně prázdným lahvím od vína. „Musíte schůzovat od nevidím do nevidím? Vy nejste normální. Přestaň kňourat, ženská nešťastná! Když si pořádně lokneš, tak se ti uleví. S tebou už dávno není žádná sranda.“ A nebyla. Otráveně jsem básníka Brouska požádala, ať ráčí dostudovat.

na pravdě. V první polovině čtyřicátých let minulého století spolu večer vysedávali na vrátnici jedné z nejpro‑ minentnějších univerzit Spojených států amerických, ale její jméno nám psychoanalytik Erik Erikson neprozradil. Stopy vedou podle mého názoru do Princetonu, a tudíž k Albertu Einsteinovi. Přestože oba mluvili bídně anglicky, tak si prý skvěle rozuměli. Ale v přítomnosti třetí osoby rozhovor okamžitě uťali. S vědci měl indián hojné zkušenosti. Vždyť si ho v Princetonu podávali antropologové, etnografové, etolo‑ gové, neurologové a mnoho jim podobných. Po deseti le‑ tech však učencům nezbylo nežli se o bezdomovce postarat. Naštěstí vynikal fotografickou pamětí na obličeje, takže se stal zcela nepostradatelným vládcem vrátnice. A navíc ho matka příroda vybavila telepatickou schopností neomylně uhodnout, kdo kde nezhasl světlo a kam založil klíče, což bývalo za starých zlatých časů analogových technologií k nezaplacení. Podle Eriksonova ničím nedoloženého tvrzení si kamarádi spolu na vrátnici povídali o vyzmizíkovaných světech. Ono je koneckonců absolutně lhostejné, křísíme‑li ve vzpomínkách mejdany berlínských bohémů a inte‑ lektuálů, anebo potlachy malého indiánského kmene z Arizony, který někdy ve třicátých letech minulého století vymřel hlady. Když se fyzik a indián hříčkou náhod a osudu a vlastně proti své vůli ocitli v Princetonu, byli již příliš staří, než aby jim narostla druhá hlava. A bez té se normální emigrant bohužel neobejde. Poznatky tohoto druhu si však člověk, nechce‑li platit za tichého blázna, nechá raději pro sebe. Proto si pro sebe ponechávám i zašmodrchanou odpověď na otázku, proč Erik Erikson, narozený roku 1902 ve Frankfurtu nad Mohanem, odložil po příchodu do Spojených států amerických jméno Homburger a zdůrazňoval, že je synem dánského otce. Proměnila se jeho druhá hlava v diktátora? Přikázala mu, ať konečně odstřihne minulost? Moje dvě kebule se pouze v jednom kuse štěkaly. Na víc se nevzmohly.

Markéta Brousková (nar. 18. 4. 1941) vyrostla, odmaturovala a vystudovala v Praze. V šedesátých letech psala pravidelně recenze do časopisů Host do domu, Tvář a Sešity. V září 1969 odešla s rodinou do Spolkové republiky Německo. Pracovala třicet let na Svobodné univerzitě Berlín (FU Berlin). Během studia se vdala za básníka Antonína Brouska. Manželství se rozpadlo v roce 1993. Dnes žije v saském maloměstě.

Odměnou za vyrovnaný bankovní účet a zakoupení ojetého auta mi doma bylo neustálé remcání. Tu se drželo v pozadí, tu se cpalo drze do popředí. Kolikrát jsem si tehdy musela vyslechnout: kdo má peníze, je prázdná nádoba. Ale běda mi a ještě jednou běda, kdybych se náhodou chtěla kvůli klidu, míru a duchovnu na místo vybodnout, jak jsem několikrát ze zoufalství demagogicky navrhla. „A to si říkáš matka? Ty si z těch vašich krav už totálně zblbla.“ Básník Brousek se mýlil. Jenom jsem prokoukla a naprosto nedobrovolně. Mé milé kolegyně nepracovaly z nouze či holého nezbytí, nýbrž výhradně z hluboké vnitřní potřeby se smysluplně uplatnit aneb seberealizovat. Prohlašovaly to s jistým potěšením, protože pan manžel by je přece hravě uživil. Jednalo se o velmi namyš‑ lené, inteligentní a přehnaně ctižádostivé příslušnice vyšší střední třídy kolem třicítky a čtyřicítky. Snad vám, vážený čtenáři, ta kapka sociologie dovolí si o něco lépe představit

97

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246237


Hostinec

Hostinec Dan Jedlička

Už naši prvobytně pospolní předkové dobře věděli, že pole je třeba po nějaké době nechat ležet ladem, aby i nadále mohlo nést kvalitní úrodu. Smysl naší dvou­měsíční redakční pauzy je vlastně podobný; před letní odpočinkovou pře­ stávkou ovšem ještě dovolte pár veršů. Marek Blažíček Příspěvky Marka Blažíčka zveřejňuji s vědomím, že svým výběrem nehezky zasahuji do struktury rozsáhlejšího cyklu, jehož jsou součástí (a který zde z pochopitelných důvodů nelze publikovat celý). Texty mají formu krátkých absurdních konstatování, jež jsou tak dokonale nebásnické, až se z nich místy stávají dokonalé básně. — Stanislav Černý dal svému souboru název „Němá stížnost hluchým uším“, a je to titul věru výstižný. Básním dominuje pocit zklamání, frustrace, rezignace na životní i tvůrčí zápolení se světem, který z pohledu lyrického subjektu nehraje fér hru. Místy na mě bohužel autorova filipika působí zbytečně bolestínsky a ublíženě; pro Hostinec vybírám ty silnější a nosnější polohy. — Dnešní výběr zakončí básně Roberta Pfeilera, který se v e­‑mailu netajil, že toho zatím mnoho nenapsal. A zaslaný soubor tomu odpovídá: autor si zkouší různé formy od samostatných, kratších i delších básní přes komponovaný cyklus až ke krátké próze; hledá se, a tak je to normální a v pořádku. Vybírám několik čísel z cyklu „Jen tak si vyjít“, které jsou sympatické, lehké a inspirativní jako červnová procházka.

• • •

matka odmítla císařský řez její dědeček totiž neměl rád Franze Josefa

• • •

dítě nejen kvůli tomu přišlo na svět s obtížemi ve chvíli kdy spatřilo okolí začalo se škrtit pupeční šňůrou

• • •

matka mu lásku prokazovala originálním způsobem místo ranního kakaa ho topila

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246237

Host 2018/6 (Ukázka, strana 99)  
Host 2018/6 (Ukázka, strana 99)