Marmell2.qxd18.3.201818:48Stránka100
100
Ari Marmell
Slyšeli jste někdy výraz „kamenný pohled“? Tak u dvergrů to funguje doslova. Jejich oči se opravdu promění v kámen. Víte, Hruotlundt není jako většina dvergrů. Nemá nadání na práci s magií, alchymií a takovými věcmi. Dokáže docela dobře používat zaklínací knihu a je opravdu skvělý v identifikaci a popisu kouzel, relikvií a co vás ještě napadne. Ale vůbec si nepamatuje zaklínadla a nemá představivost a nápady. Proto se on a ostatní dvergrové v Chicagu dohodli – takříkajíc – že každý půjde svou cestou, a Hruotlundt našel nové uplatnění pro své vlohy. Ale každá poznámka o jeho schopnostech – nebo jejich nedostatku – se ho stále dotýkala. Řekl jsem si, že budu trochu přátelštější. „Ta žvýkačka byla bezva detail,“ řekl jsem. „Dala tomu punc. Ale možná jsi ji měl udělat tak, aby přestala žvýkat, jakmile se něco děje. Pak už to nevypadalo přirozeně.“ „Co chceš, Oberone?“ „Jenom si trochu pokecat.“ Trochu zavrčel – zuby, jazyk i rty měly přesně ten samý odstín šedi jako jeho pokožka – a napochodoval zpět do své kanceláře. Šel jsem za ním. Byla to dokonale obyčejná místnost. Starý, ošlapaný koberec. Starý, odřený stůl, na něm stará, odřená účetní kniha a kolem něho stará, odřená křesla. Lampa. Stojací telefon – zřejmě tyhle věci snáší líp než já. Žádné umění, žádné dekorace. A ještě vlastně… Dvoje dveře kromě těch, kterými jsem vešel. Z dřívějška jsem věděl, že ty napravo vedou do skladu a k sejfu těžšímu než velrybí žal. A ty naproti mně… Do Země víl.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245867