ně jen syrový pud sebezáchovy, jako by do té doby zůstal ukrytý kdesi v hlubinách a mohl šetřit síly jen a jen na tu dobu, až to bude skutečně zapotřebí. Honig, který nejvíc trpěl fantomovou bolestí v kotníku odříznuté nohy, se ohlédl a zjistil, že plameny se nepřibližují. Úlevně si oddechl. Ještě žil, nenechali ho tady. Opatrně si v záři komíhavého světla lampy prohlédl toho nového člověka. Moc z něj neviděl. Jen čepici s malým kšiltem, špičatý nos a obličej s několikadenním strništěm. Muž byl sporý a silný. Jistý každým krokem. Voněl po česneku. Ostře a živo čišně. Už jen ta syrová vůně, tak jiná ke hnisajícím ranám, výkalům a sedlé krvi, byla povzbudivá. Honig teď už věděl, že se prostě dostane ven. I kdyby nic jiného, chtěl zase vidět, jak roste česnek, který by teď s radostí schroupal tak jak na podzim zralé jablko. Chtěl cítit vůni čer stvě zryté hlíny, chtěl pozorovat, jak se ze země rodí nový život. Zelené lístky, kterak prorážejí kyprou zeminu, vonící vláhou a žížalami. Uvě domil si, že když nebude moci provozovat kovářské řemeslo, najde si na obživu něco jiného. Bude pěstovat česnek. A taky cibuli. Tu nejlepší a nejsladší cibuli v kraji. Poděkoval směrem nahoru Panně Marii za ty myšlenky, za nový smysl svého bytí. Zdravou nohou se snažil odrážet do rytmu zdravých nohou svých zachránců a pak konečně uviděl něco, co vypadalo jako východ ven. 17. listopadu 2015, v lese, pozdě odpoledne Hynek ležel hlavou dolů na suchém jehličí. Z hlubokého narkotického spánku se probral, když účinnost drogy pomíjela a on zacítil, jak jím otřásla zima. Hlava mu třeštila, před očima měl neostrou mlhu a v krku absolutní sucho. Povyplivoval na rtech nalepené jehličí, ale jazyk se mu lepil k patru, když si je chtěl olíznout. Byl zmatený a dezorientovaný. Chuchvalec neuronů, zvaný mozek, se mu bezvládně převaloval v lebce, ale ještě fungoval a zdálo se, že se mu postupně vrací bývalá integrita. Absolutně netušil, kde je, ale v tu chvíli se zvedl k protestu žaludek a vy dávil pár lžiček hořkokyselé šťávy. Utřel si rty hřbetem ruky a zvedl hlavu. Snažil se rozhlédnout kolem sebe. Spatřil ale jen šero a něco, co se podobalo stromům. Nad nimi občas prosvítalo něco indigově modrého, snad obloha. A nekonečně křiklavé ticho kolem. Zaposlouchal se, neznámé prostředí bystřilo smysly a brn kalo na nervy. Najednou pod lehkým krokem zapraskala větvička, pak ještě jednou. Zvuky přicházely kdesi zezadu, ale neodvažoval se pohnout, nadechnout. Zavolat. Bylo jisté jen jedno. Někdo nebo něco se opatrně blí žilo a představivost, puštěná z otěží, kreslila krvavé scénáře v nekonečné, | 98 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245839