že při první příležitosti všechno přizná. Ale ta lež se vynořila zničehonic a on si okamžitě uvědomil, že je dobrá. Nikdo nevěděl, kde ten den byl, takže jedno klidné odlehlé místo bylo stejně dobré jako druhé. „Och,“ vydechl detektiv, jako by ho trochu zklamalo, že se toto vodítko vypařilo tak rychle. „A v lese jste nikdy nikoho podezřelého neviděl?“ Opět byla otázka formulována negativně. Možná, napadlo Manfreda, už detektiv tyhle dotazy položil tolikrát, že kladnou odpověď vůbec nečeká. To, že se Manfreda vyptává, vůbec nic neznamená. Prostě si odškrtává ze seznamu dalšího svědka. „Ne,“ řekl Manfred. To byla pravda. Detektiv přikývl, jako by mu Manfred potvrdil to, co očekával. Sepjal ruce, aby naznačil, že rozhovor skončil, a rozloučil se – trochu podlézavě se přitom omlouval, že jeho prarodiče obtěžoval. Manfred se vrátil do pokoje, natáhl se na postel a zadíval se do stropu. Necítil úlevu, pouze pocit, že nevyhnutelné bylo odsunuto. V jistém ohledu ho to zklamalo. Bylo by lepší, kdyby to měl definitivně za sebou. Když se Manfred po prázdninách vrátil do školy, uzavřel se před vrstevníky úplně. Vždycky se pohyboval na okraji. Skutečnost, že je sirotek, způsobila, že se před ním měli spolužáci na pozoru, ale rovněž mu poskytla štít, za nímž se mohl skrývat. Ať se choval jakkoli podivně, lidé to přisuzovali „tomu, čím si prošel“. Věčně slýchal šeptem pronášené poznámky v tomto smyslu. Nyní však bylo jeho stažení ze světa úplné. Zatímco spolužáci flirtovali a domlouvali si rande, on je pouze s odstupem pozoroval. Nikdo si toho zjevně nevšiml. Vždycky se marně snažil zapadnout, a když tu snahu nyní vzdal, pro nikoho to nepředstavovalo opravdovou ztrátu. A ačkoli nějaká jeho část toužila se zapojit, stát se součástí davu, z větší části se mu ulevilo. Vypěstoval si jakýsi pocit nadřazenosti. Jeho vrstevníci jsou pouhé děti. Dívky, které se pořád hihňaly a byly posedlé šaty, mu připadaly hloupé, jako úplně jiný živočišný druh než Juliette. A chlapci pózující v kožených bombrech s cigaretami 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245753
ukrývanými v dlani byli opovrženíhodní. Neměli ani ponětí, že on, Manfred Baumann, zažil tu nejpronikavější a nejhlubší lásku a spáchal čin, kterým se postavil mimo běžné hranice společnosti. Manfred sledoval soud s tulákem Malouem nezaujatě. Nenapadlo ho, že by se mohl přihlásit a zbavit ho viny, ani se nezaradoval, když ho odsoudili. Už od detektivovy návštěvy bylo Manfredovi jasné, že mu to „projde“. Zhruba v té době dostal první záchvat migrény. Přepadla ho ve školní lavici bez varování, nebo přinejmenším nedokázal rozpoznat signály. Věděl pouze, že se drží za spánky a cítí pronikavou bolest. Odvedli ho na školní ošetřovnu a zdravotnice trvala na tom, že zavolají sanitku. Co kdyby to bylo aneuryzma? Posádka záchranky ho zběžně prohlédla a k jeho úlevě ho odmítla odvézt do nemocnice. Manfred o incidentu prarodičům neřekl, a přestože se ten den nedostavil k večeři, nikdo se ho na nic nevyptával. Bolesti hlavy se dostavovaly každých pár týdnů. Pokaždé trvaly den nebo dva, a když přešly, zanechaly ho vyčerpaného a bez energie. Tyhle dny Manfred trávil ve svém pokoji se zataženými závěsy a pokrývkou přes hlavu. Sebemenší zvuk mu vysílal do lebky nové a nové střepiny bolesti. Během těch epizod ztrácel pojem o čase. Minuty se vlekly jako zabořené do bahna a celé dny mizely, jako by je někdo vyškrtl z kalendáře. Z těch období si Manfred nevybavoval téměř nic. Ani neochvějný ateista Manfred nemohl tyto záchvaty nevnímat jako trest. Ale v nepřítomnosti pomstychtivého Boha, jaká síla takové věci ovládá? Dokonce i v bolestech podobné úvahy Manfreda dráždily; vesmír byl chaotický a postrádal smysl. Přesto bylo obtížné nehledat mezi Juliettinou smrtí a nástupem migrén souvislost. Po nějaké době už nedokázal před prarodiči zastírat, co se děje. Navzdory jeho námitkám babička trvala na tom, že mu domluví vyšetření u rodinného lékaře. Doktor Faubel byl muž středního věku s mastnými řídnoucími vlasy a lesklou pletí. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245753
Příjemně se usmál, když si Manfred sedal. Ordinace pronikavě páchla tmavým tabákem. „Takže,“ spustil lékař, „bolesti hlavy, jak jsem slyšel.“ „Ano,“ potvrdil Manfred. Na jednu stranu se mu ulevilo, že nemusí vysvětlovat, proč přišel, a zároveň se cítil zahanbený kvůli tomu, že babička zjevně lékaře informovala za něho, jako by byl pořád dítě. „Bolesti hlavy“ mu nepřipadaly jako oprávněný důvod plýtvat doktorovým časem, zejména bolesti hlavy, o nichž proti své vůli věřil, že jsou druhem trestu. Faubel mu položil řadu otázek ohledně povahy, frekvence a délky trvání těch „bolestivých epizod“, jak to vyjádřil. Zdálo se, že bere Manfredův problém celkem vážně. „Na stupnici od jedné do deseti, jak byste ohodnotil míru té bolesti?“ zeptal se. Manfred se chystal odpovědět: „Deset,“ ale to by bylo směšné. Četl o určitých technikách mučení, které byly nepochybně bolestivější. Kromě toho nechtěl vypadat jako bábovka nebo hysterická osoba. „Sedm,“ řekl. „Sedm?“ opakoval doktor. Sípavě hvízdl. „Možná osm,“ připustil Manfred. Faubel se Manfreda zeptal, co během těch epizod dělá. „Jenom ležím se zavřenýma očima. Je to, jako bych se stal tou bolestí. Nemůžu myslet na nic jiného.“ „A míváte před nástupem těch záchvatů nějaké neobvyklé pocity nebo vjemy?“ Manfred se na doktora tupě zadíval. „Například zvláštní vnímání světla, určité zášlehy? Jako aura?“ Manfred přikývl. Přesně tohle prožíval. Nepopsal by to jako auru, protože cítil odpor k mystickým významům toho slova, ale bylo to, jako by se díval na svět přes sklo okna zalévaného deštěm. Barvy se slévaly jedna do druhé. Faubel se pro sebe usmál, zjevně potěšený přesností své diagnózy. Vysvětlil Manfredovi, že trpí migrénami. Tehdy Manfred to slovo slyšel poprvé. Faubel 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245753