wilbur Smith • Řeka bohů • Román ze starého Egypta
To, co se divákům jevilo jako chaos reálného boje, byl ve skutečnosti pečlivě nacvičený balet. Každý z nich přesně věděl, jak má být rána vedena a jak načasováno její odražení. Byli jako vynikající atleti, kteří provádějí činnost, pro kterou byli trénováni po celý svůj válečnický život. V jejich provedení to vypadalo jako lehká záležitost prostá jakékoli námahy. Při jedné Sutehově ráně odrazil Hor zbraň tak pozdě, že se hrot skutečně dotkl jeho prsního štítu a zanechal v jeho kovovém povrchu zřetelný škrábanec. Když pak Hor vyrazil do protiúderu, ostří jeho meče prolétlo tak blízko sokovy hlavy, že pramínek Sutehových zcuchaných vlasů odlétl jako pod břitvou holiče. Byla radost pohledět na práci jejich nohou; mohly se směle rovnat nohám chrámových tanečníků – byly rychlé jako let sokola a měly lehkost kroku lovícího geparda. Obecenstvo bylo fascinováno a já též. Asi mám opravdu nějaký silný instinkt, který mě varuje. Možná to byl pokyn bohů, kdo ví? Jisté je, že něco uvnitř mě přinutilo odtrhnout oči od souboje a podívat se do čelních řad na mého pána Intefa. A znovu instinkt nebo to, že jsem ho tak dobře znal, či snad zásah bohů ochraňujících Tana zažehl myšlenku v mé hlavě. Náhle jsem s naprostou jistotou rozpoznal příčinu vlčího úsměvu v nádherné tváři mého pána. Pochopil jsem, proč vybral Rasfera, aby hrál Suteha. Pochopil jsem, proč nebránil Tanovi v roli Hora i poté, co se dověděl o jeho citech k paní Lostris. Došlo mi, proč nařídil použít pravé meče, a věděl jsem, proč se teď usmívá. Krveprolití dnes večer ještě nemělo skončit a on už se těšil na jeho pokračování. Než tato hra skončí, Rasfer zužitkuje svůj talent ještě jednou. „Tane!“ vykřikl jsem a vyrazil k němu. „Pozor! Je to léčka. Chce tě…“ Mé výkřiky pohltilo bouření davu a nestačil jsem udělat ani dva kroky a někdo mě zezadu uchopil za ramena. Snažil jsem se uvolnit, ale dvě Rasferovy gorily mě držely pevně a táhly pryč z jeviště. Přesně kvůli tomu tam byly, čekaly na ten moment, abych nemohl svého přítele varovat. „Hore, dej mi sílu!“ pronesl jsem tichou prosbu, a místo abych jim odporoval, rozběhl jsem se pozpátku ve směru, kte98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245531