98
vlastních zájmů. Strukturální fakt reflektoval i vnitřní posun uvnitř obou politických stran – nejpodstatněji u republikánů se silnou „jeffersonovskou“ základnou, kde zvolení generála Eisenhowera prezidentem v roce 1952 bylo posledním důkazem vítězství pragmatického internacionalistického proudu strany.214 Strategie zadržování tak byla nutně až do konce studené války internacionalistická a silnější izolacionistické tendence se v americké zahraničněpolitické debatě objevily až v devadesátých letech 20. století. Přístup se v průběhu studené války nicméně měnil v představě o míře ofenzivnosti a teritorialitě strategie zadržování, a to i v rámci uvažování jednotlivých administrativ. Příkladem těchto posunů byl Trumanův nástupce Dwight Eisenhower a jeho budoucí ministr zahraničí John Foster Dulles. Oba během prezidentské kampaně v roce 1952 podporovali cestu „zatlačení komunismu“ a „osvobození zotročených národů.“215 Cílem takové strategie mělo pravděpodobně být v dlouhodobějším horizontu omezení nákladů Spojených států na zajištění bezpečnosti v Evropě a jiných regionech. Eisenhower dal při mnoha příležitostech najevo svou obavu před vyčerpáním amerických sil vleklým konfliktem a sledoval dlouhodobý cíl omezení nutnosti americké vojenské přítomnosti v Evropě.216 Skutečná americká zahraniční politika padesátých let však byla odlišná od předvolební rétoriky i osobních preferencí prezidenta. Republikánská administrativa přijala bez zásadních úprav politiku zachování mocenského statu quo prostřednictvím bezpečnostní záruky nad Evropou, Japonskem, Jižní Koreou a Tchaj-wanem. A logika zachování mocenské převahy navíc donutila Eisenhowerovu administrativu k dalšímu rozšíření oblasti bezpečnosti i o region Středního východu. Po Suezské krizi i zde Spojené státy převzaly vyhlášením Eisenhowerovy doktríny odpovědnost za zadržení šíření komunismu prostřednictvím „zapojení ozbrojených sil Spojených států k zajištění a obraně teritoriální integrity a politické nezávislo-
214 Při volbách v roce 1952 byli republikáni jasným favoritem již před samotnou nominací, ve které byli zvažováni generál Eisenhower a izolacionistický senátor Taft. Generál Eisenhower tehdy údajně nabídl senátorovi Taftovi stažení nominace, pokud by jeho oponent podporoval další zapojení Spojených států v Evropě a v NATO. Senátor Taft nabídku odmítl a následný souboj o nominaci prohrál. Lawrence J. Korb, Senior Fellow v Center for American Progress a Senior Adviser to the Center for Defense Information, bývalý Assistant Secretary of Defense, rozhovor autora, 18. ledna 2006, Washington, DC. 215 Citováno v: Bacevich, Andrew J., American Empire, s. 198–199. 216 Vyplývá to z řady dokumentů citovaných v: Trachtenberg, Marc, A Constructed Peace: The Making of the European Settlement, 1945–1963, Princeton, Princeton University Press 1999, s. 148.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245009