události a na svůj vztah k události. To všechno pak patří na stranu svědectví. Jasně, byť drasticky je toto vše řečeno v Adornově Negativní dialektice: Na pocitu, který se po Osvětimi vzpírá proti každému tvrzení o pozitivnosti existence jako žvanění a jako bezpráví vůči obětem, který se vzpírá proti tomu, aby se z jejich osudu ždímal nějaký, ať jakkoli ryzí smysl, je po událostech, které odsoudily k výsměchu konstrukci smyslu imanence vyzařujícího z afirmativně kladené transcendence, cosi objektivního. Tato konstrukce přitakávala absolutní negativitě a ideologicky jí dopomohla k přežívání, jež reálně tak jako tak tkví v principu stávající společnosti zahrnujícího dokonce i její sebezničení. Stačilo zemětřesení v Lisabonu, aby vykurýrovalo Voltaira z leibnizovské theodiceje, a přitom tato přehledná katastrofa první přírody byla zanedbatelná ve srovnání s druhou, společenskou, která se vymyká lidské imaginaci, protože z lidského zla stvořila reálné peklo. Schopnost k metafyzice je ochromena, protože to, co se stalo, vzalo spekulativní metafyzické myšlence základ její slučitelnosti se zkušeností.134
134
Theodor W. Adorno, Negative Dialektik, in: GS 6, s. 354.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245007