Mesiáši, jehož ukázka vyšla v Nových básních 1814. Byla to tak jediná časoměrná báseň v Puchmajerových almanaších. Mnohem více se v této době překládají časoměrné verše přízvučně: Puchmajer jako první vytvořil podle Dobrovského pravidel přízvučný hexametr a použil jej v překladu sedmé eklogy z Vergiliových Zpěvů pastýřských, který otiskl v prvním almanachu v roce 1795, pak ve čtvrtém almanachu (1802) uveřejnil ukázku překladu Chrámu gnídského, který byl knižně vydán v roce 1804. Puchmajerův překlad Chrámu gnídského je zajímavý ještě z jiného hlediska: Montesquieův text byl původně prozaický, ale v průběhu doby byl ve Francii, později i v Itálii a v Německu zveršován. Když chtěl Puchmajer toto dílo převést do češtiny, uchýlil se k polskému překladu (dělal to často i v jiných případech, např. při bajkách Lafontainových a Kniaźninových, a to i tehdy, když vlastní text nedeklaroval jako překlad). Polský překlad Szymanowského Puchmajer – spolu s Kniaźninem – považoval za „nejvýbornější a líbezný“, ale jeho rozměr – třináctislabičník – odmítl a zvolil přízvučný hexametr, a to s trojím odůvodněním: chtěl dokázat schopnost češtiny a nové prozódie uplatnit se i v básních většího rozsahu, dále chtěl lehkost a nevážnost původní básně povznést do větší velebnosti a vznešenosti a konečně chtěl dát příklad mladším básníkům, jak psát přízvučné hexametry (Puchmajer 1836: VIn.). O problematice českého hexametru ve staročeské i obrozenské literatuře poučeně psala J. Nováková (Nováková 1947). Diskutovalo se o něm již v obrození: na jeho nedostatky upozorňoval Dobrovský (Dobrovský 1974b) a taky Josef Jungmann měl k němu kritický vztah. Že tímto odmítaným přízvučným hexametrem přeložil a v Prvotinách 1814 otiskl pět úvodních veršů z Iliady, je třeba přičíst na vrub tomu, že referoval o řeči vilenského biskupa a že Homérovy verše překládal z polštiny. Absenci cézury vytýkal Puchmajer Jiřímu Palkovičovi, který ve své sbírce Múza ze slovenských hor (1801) přeložil rovněž 1. zpěv Iliady a v předmluvě podal výklad o své realizaci tohoto rozměru, při kterém „jen na maličko místech se uchýlil“. Jan Nejedlý uveřejnil jako předmluvu ke knižnímu vydání 1. zpěvu Homérovy Iliady (1802) pravidla, podle kterých překládal, Samuel Rožnay (pod pseudonymem „Mladý Slovák“) při otištění svého překladu Aeneidy výslovně uvedl, že překládal ne podle Dobrovského, ale podle Puchmajera, jehož prozódie se líp hodí k hexametrům. Přízvučný hexametr však otevřel cestu k využití i dalších antických veršů a strof v rámci sylabotónismu. Protože čeští literáti v počátcích své (98)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245004