Člověk se ukazuje jako bytost, která nikam nepatří, která není ani zvíře, ani bůh, která stojí mimo. Lidské jinošství je ponejprv v mýtu pochopeno negativně, připomíná Patočka, jako hřích, jako lidské prokletí.313 Stejně tak Oidipus představuje drama lidské viny. Oidipův čin je snahou o nápravu činu otcova. Každý čin, který má sloužit jako náprava, je v koloběhu odplaty novým zločinem, novým proviněním. Tak plodí v mýtu o Oidipovi otcova vina vinu synovu. Lidský život je od prvotního činu zaklet v koloběhu viny, kterým se člověk neustále snaží napravit čin prvotní, kterým narušil status quo ahistorického světa. Tento koloběh viny lze rozetnout jen přijetím viny, „říci ano ke své svobodě znamená též přitakat k tomu, že jsem vinen, se všemi důsledky, s mečem, který dopadá na mou hlavu“314. I vyprávění o Oidipovi v sobě obsahuje povědomí o lidském zvláštním postavení, že totiž v důsledku této své zvláštnosti je člověk vyhnancem. Opět se tu tedy ukazuje v Patočkově interpretaci zdůrazněná propletenost lidské posvátnosti, ale zároveň lidské prokletosti, jako důsledku lidského vztahu k celku.315 Nejinak je tomu podle Patočky v eposu o Gilgamešovi. I zde opozice hrdinů poukazuje k podobným motivům lidské viny jako v případě mýtu o stromu poznání.316 Co Patočkova filosofická, a tedy již reflektovaná interpretace těchto mýtů ukazuje, je, že již v mýtu je přítomno vědění o mocech, které ovládají svět člověka. Člověk je bytost, která mytickým slovníkem řečeno jediná společně s bohy ví.317 To znamená, že v mýtu se člověk ukazuje jako bytost žijící v odhalenosti, v nahlédnutí, a tuto prasituaci mýty podle Patočky vyjadřují. Ale tento vztah k celku, toto vědění problematičnosti, je podle něj v mytickém světě ještě pochopeno jako prokletí a je zatlačeno do 313
314 315 316 317
Srov. „Tyto všechny mýty mají týž smysl: člověk je zároveň bytost pravdy a ta pravda je pro něho prokletí“ (Platón a Evropa, s. 179). Čas, věčnost a časovost v Máchově díle, s. 366. Platón a Evropa, s. 191. Tamtéž, s. 188–192. Srov. „Člověk je odhalen jako bytost, která jediná z celého světa ví o téhle dvojitosti a to ji dělá zvláštní proti všemu ostatnímu, ona jediná ví – kromě bohů“ (Platón a Evropa, s. 190).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245002