100 • Yrsa Sigurđardóttir
Proč prostě nenosila palčáky, aby schovala pahýly, jak to dělala dřív, bylo nad jeho chápání. Nikdy však o jejích chybějících prstech nemluvil, ačkoli nevěděl, jestli tím chrání ji nebo sebe. Sáhl do kapsy pro cigarety. Někde slyšel, že se při kouření stáhnou cévy, což by ho teoreticky mělo zahřát. Dobrá příležitost to vyzkoušet, dnes stejně jako kdykoli jindy. Kromě toho si zoufale potřeboval zakouřit; neměl cigaretu od chvíle, kdy čekali na autobusové zastávce. Ten zlozvyk byl jedním z důvodů, proč mu pokaždé tak rychle došly peníze z podpory. „Nekuř.“ Sigrún zamávala rukama ve vzduchu, jako by si její bratr už zapálil. „Kdyby viděli kouř, mohli by uhodnout, že jsme tady. Jenom to na nás upoutá pozornost.“ Cigareta už byla zpola venku z balíčku, ale Thröstur ji zatlačil zpátky. Kdyby ji ignoroval a zapálil si, jenom by ji to vystresovalo. A navíc měla pravdu; koneckonců, jeho sestra byla odborník na to, jak se vyhnout pozornosti. V protikladu k jeho arogantnímu chování jí šlo o to zůstat co nejméně nápadná, skoro neviditelná. Chovala se tak, co si pamatoval: zoufale se snažila, aby si jí nikdo nevšiml, protože jakmile se to stalo, došlo ke katastrofě. Nikde nebyla v bezpečí: ve škole ani doma, v klubech ani na hřištích, při žádné aktivitě, která zahrnovala další děti. Přestože posměšky a šikana v průběhu let polevily, stále se jim chtěla vyhnout. Nevšímejte si mě. Nejsem tady. Touha po neviditelnosti se odrážela i v jejím oblečení. Pokud ji cizí lidé vůbec zaregistrovali, měli dojem, že se Sigrún urputně snaží oblékat jako strašák. V šedivých šatech, příliš dlouhých a pytlovitých, než aby někomu padly, vypadala jako Amish. Její vlasy tomu odpovídaly: dlouhé, kudrnaté, myší. Nikdy nevlastnila řasenku ani rtěnku, a i když by to Thröstur nikdy nepřiznal, trávil před zrcadlem víc času než ona. Znal důvod. Proto ji nechal plížit se podél zdí, aniž to komentoval. To byla její metoda; jeho byla zcela opačná.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244625
ˇ CERNÁ DÍRA • 101
Důkazem toho byly kruhy, ze kterých ho teď v mrazu bolely ušní lalůčky. „Jak dlouho už tady vlastně trčíme?“ „Moc dlouho ne.“ Sigrún vyhlédla za roh velkého bílého kostela. „Určitě už brzo vyjdou ven.“ Znovu se opřela o zeď, ale on se jejím příkladem neřídil; beton byl moc studený. Ve zdravé levé ruce držela kytici, kterou koupila v supermarketu, než chytili autobus do Fossvoguru. Květiny byly trochu zvadlé a nezajímavé, jak se dalo čekat od tak laciné kytky. Na tom nezáleželo: kytice z květinářství stály třikrát tolik a bylo by směšné vyhodit tolik peněz kvůli mrtvému člověku. Hlavní bylo, že si vzpomněli. Sigrún opět vystrčila hlavu za roh. „Jakmile budou pryč, půjdeme dovnitř.“ Thröstur spolkl protest. Ta každoroční návštěva hřbitova byla pro jeho sestru důležitá, i když ji osobně považoval za ztrátu času. Mrtví jsou prostě mrtví a neožijí, ani kdyby se u jejich hrobů sešlo sebevíc lidí. Ale nestávalo se moc často, aby ho požádala o službu, takže bylo vyloučené odmítnout. Stejně neměl nic lepšího na práci – jako obvykle. Už půl roku byl nezaměstnaný, a přestože se začínal trochu nudit, cokoli bylo lepší než trávit dny nesmyslnou dřinou. Všechny jeho dosavadní práce byly nudné, ubíjející a špatně placené. Na podpoře na tom nebyl o tolik hůř a nemuset vstávat ráno z postele bylo velké plus. Rozhodně se ale neválel v penězích: poslední práce, kterou měl, byla na částečný úvazek a on si neuvědomil, že až ji ztratí, sníží se jeho nárok na dávky v nezaměstnanosti. Ale po bitvě je každý generál a ty peníze pokryly všechny nejnutnější výdaje, takže mohlo být hůř. Přesto nemohl popřít, že by bylo příjemné moct si dovolit pravé martensky. A novou bundu. „Umrznou mi tady koule.“ Jakmile si postěžoval, litoval toho. Pohled, který na něho vrhla skrz rozcuchanou hřívu vlasů, byl ublížený a úzkostný. Byla tak zoufale zranitelná. Sebemenší náznak kritiky, jehož by si většina lidí sotva všimla, nabyl v jejích očích obřích proporcí. Měl si dát pozor na jazyk.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244625
102 • Yrsa Sigurđardóttir
Thröstur rychle zařadil zpátečku: „Ale to je fuk. Každou chvíli už musejí odejít. Jak dlouho by tam vydrželi v takovém počasí?“ Všiml si, že se Sigrún trochu uvolnila. Ten pár však byl bohužel připravený na tohle počasí stejně dobře jako ona: žena měla lesklou metalickou prošívanou bundu s kožešinovým límcem, muž byl oblečený stejně teple, jen ne tak barevně. Krucinál. Mohli by si klidně lehnout a zdřímnout si na náhrobním kameni, aniž by jim to nějak ublížilo. To on by za tu dobu umrzl a skončil pod svým vlastním náhrobkem. Bylo to sice neuctivé pomyšlení, ale podivně se při něm otřásl. Asi to bylo tím hřbitovem. I když mu bylo jenom čtyřiadvacet a nehrozilo, že v dohledné době umře, znepokojilo ho pomyšlení, že tam jednoho dne bude deska s jeho jménem. Ta vize se mu jevila ještě pochmurnější, když si uvědomil, že Sigrún by byla jediný člověk, který by mu chodil na hrob. Jejich matka by si na to stěží našla čas. V jednom kuse pracovala, a když konečně přišla domů, většinou se zavřela ve svém pokoji, naprosto vyčerpaná. Na tom se těžko mohlo něco změnit. Byla beznadějný případ – podle jeho názoru, ne Sigrúnina. Jeho sestra matku milovala tak, jak se od dítěte slušelo, zatímco on jí nikdy neodpustil. Sigrún namítala, že není co odpouštět. Podle ní se matka nemohla zachovat jinak. Byla obětí okolností. No, k obětem tohoto druhu nechoval Thröstur žádné sympatie; šetřil si je pro ty skutečné, jako třeba pro sebe a svou sestru. Necítil k matce nenávist, ale nemiloval ji. Mnoho let necítil nic než vztek, ale jak plynul čas a jejich strašná minulost byla stále vzdálenější, zjistil, že ji lituje. Tím pocitem se nejvíc přiblížil lásce. Nemohl ji nelitovat, když byl její život tak mizerný. Nezáleželo ani na tom, že si svoji současnou existenci vybrala sama. Byla to její volba izolovat se a udřít k smrti v marné snaze napravit něco, co se nedalo odčinit. Neměla kuráž na to, aby se podpálila, spáchala harakiri nebo se bičovala
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244625