„Ano,“ přitakal jsem, aby se cítil líp. „Poslala mě sem máma.“ Otec Wilfred vyšel z jídelny a cípem kapesníku si z koutku úst utíral zbytky snídaně. Změřil si nás pohledem, jak jsme tam seděli, a zhodnotil: od naleštěných bot až po učesanou pěšinku ve vlasech. „Slečno Bunceová,“ promluvil a pokynul hlavou ke dveřím, „byla byste tak laskavá?“ „Ano, otče.“ Slečna Bunceová vytáhla ze stojánku černý deštník a podala ho otci Wilfredovi, který si právě zapnul dlouhý kabát. Usmál se na ni, což nedělal často, a pak luskl prsty, ať ho po štěrkové cestě následujeme do kostela. Deštník si nechal pro sebe. Kostel dneska už nestojí, musel ustoupit novým bytům a ti, kteří ho pamatují, se s jeho ztrátou stále nemohou vyrovnat, já ale kostel sv. Judy vždy považoval za ohavnost. Byla to velká cihlová stavba, postavená koncem devatenáctého století, kdy se katolictví znovu dostávalo do módy, hlavně u lidí, kteří nechtěli dělat věci polovičatě. Zvnějšku vypadala stavba mohutně a pochmurně, silná šestihranná věž jí dodávala vzezření mlýnu nebo továrny. A skutečně se zdálo, že byla postavena skoro stejně účelně: každá architektonická komponenta byla pečlivě navržena tak, aby vyžadovala poslušnost, víru nebo naději v jednotkách týdně, a to dle poptávky. Dokonce i to, jak slečna Bunceová hrála na varhany, vypadalo, jako by obsluhovala nějaký složitý tkalcovský stav. Aby stavbě dodal trochu mystiky, umístil stavitel na věž nad hodiny Boží oko – oválný ornament vytesaný do kusu kamene, jaký jsem vídával i na starých venkovských kostelících, po nichž nás Futr tahal o víkendech. Jenže u sv. Judy toto oko vypadalo spíš jako oko dohlížitele nad děním v továrně, jenž chce rozlišit pracovité od líných.
98
Samota zlom.indd 98
3/27/18 12:13 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244578