Udělejme všechno pro přehlednost projevu a vyhněme se tomu, co správné porozumění znesnadňuje. Proto by věty v mluveném projevu měly být krátké a každou myšlenku ukončíme klesnutím hlasu s pohledem upřeným na posluchače s nevyslovenou otázkou „Co ty na to?“ Nemusíme se vyjadřovat ve větách holých, ale košatá souvětí jsou z hlediska posluchače ještě horší, např. souvětí „My navrhujeme to, abychom vyložili karty na stůl“ lze vyjádřit větou „Chceme vyložit karty na stůl“. Nechtějme složitou myšlenku vyjádřit složitým souvětím, vyšperkovaným množstvím různých odboček a doplňků. Když už musíme odbočit, pak vždy upozorníme, že „větvíme“, celistvě odbočení vyložíme, pak upozorníme, že se vracíme zpět a bez dalšího odbočování se opravdu vrátíme. V opačném případě hrozí, že ve „větvení“ budeme pokračovat a nakonec skončíme „na jiném stromě“. Pokud pracujeme s písemnými podklady, mysleme na to již při přípravě na projev, říkejme si svou řeč nahlas a nerozmělňujme myšlenku zbytečnými vloženými větami. Tak se totiž můžeme vyvarovat komplikovaných a posluchači těžko srozumitelných vysvětlení. Je-li nevhodné přerušovat druhé, pak není o nic lepší, přerušíme-li sami sebe, jak se to děje ve větné stavbě u špatných, nedbalých a zbrklých mluvčích. Nezneužívejme faktu, že slovosled v češtině můžeme volně měnit a tím klást důraz jednou na to, podruhé na ono slovo (Na jaře pojedu s kamarádem na cyklistický výlet. Na cyklistický výlet pojedu s kamarádem na jaře. Na jaře pojedu na cyklistický výlet s kamarádem.). Někdy by se nám tato lehkomyslnost mohla vymstít, posluchač by nás nemusel správně pochopit (např.: „Tyto ohledy znemožnily definitivně se Saddámem se vyrovnat.“, „To je redakce pro vzdělávání Českého rozhlasu.“, „Americká vláda je připravena pomoci obětem izraelského bombardování potravinami.“, „Slovenské basketbalistky překvapivě porazily Italky o pouhý bod.“). Jako důkaz pro tvrzení, že mnohdy sdělujeme něco jiného, než sdělit opravdu chceme, uvedu ještě perličku z hlášení jednoho obecního úřadu: „Dne 10. dubna bude proveden soupis prasat, nechť se všichni dostaví na obecní úřad.“ Oč nám, pedagogickým detailistům, vlastně jde? Mimo jiné především o slovo – vztah k němu, práci s ním, jeho pochopení a interpretaci. Mám tím na mysli slovo a jeho srozumitelnost v nejhlubším a nejvyšším významu a věru až po to, které „bylo na počátku“ a stvořilo všechno živé ... a víme, že jen živé působí. Avšak aby mohlo působit pozitivně, musí se mluvčí dostatečně a včas před vystoupením připravit. Tak, jak nás to učí antická rétorika: inventio, dispositio, elocutio, pronuntiatio, memoria.
– 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244516