Misteri „Možná tam ještě kus visí. Jde ale spíš o toho, kdo jeho prostřednictvím vysílal.“ Vesna s Vernou otočily hlavy ještě dřív, než se ozvala ta poznámka: „Domácí rozhlas. Máme takové starožitné tlampače všude, i v ložnicích,“ promluvil mladý hlas. „Horyk?“ sykla Verna a sestra mžikla a přikývla. „Kde se tu ksakru…“ Horyk měl na levém rameni zářící nálepku hosta, stejně jako dvojčata a Skerin, ale neseděl v řadě, stál úplně vzadu. Někdo mu podal mikrofon a misteri na něj vypálili několik otázek najednou. Usmál se, ústy i tmavýma očima, odhrnul si z obličeje tmavé vlasy a zastrčil je za uši. Vypadal neurčitě ušmudlaně jako každý, kdo se hodně pohybuje venku, pod mračny, ze kterých neustále padá prach a smítka. Hodilo se to k němu. Působil tak nějak skutečně, skutečněji než misteri. Jedinečně. To si pomyslela Vesna a Verna na ni vrhla udivený, trochu šibalský pohled. „Pomalu, jsem jenom údržbář,“ upozornil všechny Horyk. „Pověz jim o hudebních hodinkách!“ zavolala na něj Verna. Na okamžik strnul, potom jeho úsměv nabral na zářivosti. „To bude ono,“ řekl jakoby pro sebe. „Nejdřív nám vždycky pouštěli ticho. Tři minuty ticha, abychom se naladili. A pak, pak jsme si hudbu fakt vychutnali. I když nás třeba normálně vůbec nebrala. I když jsme předtím měli chuť dělat něco úplně jiného.“ „Nepřipadalo vám to divné?“ zeptala se ho mladá (přinejmenším na pohled) misteri ve složitých skládaných šatech, v nichž se sotva vešla na sedadlo. 97
Rečková-Misteri_tisk2.indd 97
17.04.2018 8:38:54
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244381