Jana R. Hlavsová
a dát odboji šanci nás odsud dostat. Ano, až vypadneme, tak se nebojte, že bychom to skopčákům pěkně nespočítali. Ale ne dřív. A pěkně podle rozkazu. Jasné?“ Jenda s Jožkou stojí v pozoru. Už chápou. Teď to vidí. Nese se to celým kostelem. Kostelní chlad je trochu zchladí. Opálka prosí otce Petřeka, aby se s nimi pomodlil. Za lidické a bezpečí těch, kteří ještě žijí. Hlavně jejich rodin. Nemodlí se dlouho. Když kaplan vidí, jak chlapcům drkotají zuby zimou, vezme je i s horkým čajem na kůr. Tu noc nikdo z nich nespí. A když, tak nemá klidné spaní. Jsou chvíle, kdy není ostuda brečet. Jenda s Jožkou sedí opření na empoře o zeď. Dostali koňak. Pijí tiše. Po tvářích se jim řinou slzy. Jen občas si do kapesníků utřou nos. Pijí za všechny ty mrtvé, kteří zůstanou navždycky s nimi. To je zodpovědnost. O tomhle mluvili v Anglii, když je varovali, že přijde odplata. Teď už to chápou. Jak snadné je obětovat sebe. Podávají si láhev. Musí vydržet. Nesmí se zlomit. Lidickým nepomohli. Ale ještě pořád je tam venku spousta jejich blízkých. Anička. Mařenky. Jejich rodiny. Přátelé. Lidi z odboje. Ti jsou už taky jako rodina. Kvůli nim má smysl to vydržet, skousnout a překonat. Bože. Stůj při nás. Teď víc, než kdy jindy. V kostele je ticho. Tma. Jen občas se v ní objeví malé světýlko. To vždycky, když Opálka potáhne z cigarety. Je 10. června 1942. Od téhle chvíle se počítá zlom, kdy Československé republice svitne opravdová naděje, že svět zruší Mnichovskou dohodu a Češi se stanou národem okupovaným a perzekuovaným. Už žádní zbabělci a kolaboranti. Ale to Jenda s Jožkou neví. A nikdy se to nedozví. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244380