JÁ,
LEGENDA
Odpoledne třetího dne byl v garáži, když uslyšel, jak venku cinká plechová miska. Se zatajeným dechem vyběhl na denní světlo. „Ty ses vrátil!“ vykřikl. Pes nervózně ucukl od talíře, z čelistí mu kanula voda. Nevilla píchlo u srdce. Pes měl zastřené oči a těžce dýchal, tmavý jazyk mu visel z tlamy. „Ne,“ hlesl Neville a zlomil se mu hlas. „Ach ne.“ Pes dál couval na vyzáblých roztřesených nohou přes trávník. Neville se rychle posadil na schody u verandy, zůstal sedět a třásl se. Proboha, ne, říkal si v duchu úzkostlivě, panebože, ne. Seděl a díval se, jak se pes křečovitě chvěje, když chlemtá vodu. Ne. Ne. To není pravda. „To není pravda,“ mumlal, aniž si to uvědomoval. Potom instinktivně natáhl ruku. Pes se trochu odtáhl a s hrdelním zavrčením vycenil zuby. „To je v pohodě, kamaráde,“ konejšil ho Neville potichu. „Já ti neublížím.“ Ani nevěděl, co říká. Nedokázal mu zabránit, aby odešel. Pokusil se jít za ním, ale pes mu zmizel dřív, než přišel na to, kde se skrývá. Došel k závěru, že musí být někde pod domem, ale to mu na náladě nepřidalo. Té noci nemohl spát. Nervózně přecházel sem a tam, pil hrnky kávy a nadával na líně plynoucí čas. Musel se psa zmocnit, musel. A brzy. Musel ho vyléčit. Jenže jak? Stáhlo se mu hrdlo. Nějaký způsob existovat musel. I když toho věděl málo, byl si jistý, že nějaký způsob existovat musí. Dalšího rána seděl hned vedle misky a cítil, jak se mu chvějí rty, když se k němu pes pomalu belhal přes ulici. Nic nesežral. Oči měl matnější a apatičtější než předešlý den. Neville k němu chtěl přiskočit a pokusit se ho chytit, odvléct ho domů, opečovávat ho. Ale věděl, že kdyby vyskočil a neudržel ho, mohl by všechno pokazit. Pes by se nemusel už nikdy vrátit. – 103 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244346