Page 1

JÁ,

LEGENDA

Odpoledne třetího dne byl v garáži, když uslyšel, jak venku cinká plechová miska. Se zatajeným dechem vyběhl na denní světlo. „Ty ses vrátil!“ vykřikl. Pes nervózně ucukl od talíře, z čelistí mu kanula voda. Nevilla píchlo u srdce. Pes měl zastřené oči a těžce dýchal, tmavý jazyk mu visel z tlamy. „Ne,“ hlesl Neville a zlomil se mu hlas. „Ach ne.“ Pes dál couval na vyzáblých roztřesených nohou přes trávník. Neville se rychle posadil na schody u verandy, zůstal sedět a třásl se. Proboha, ne, říkal si v duchu úzkostlivě, panebože, ne. Seděl a díval se, jak se pes křečovitě chvěje, když chlemtá vodu. Ne. Ne. To není pravda. „To není pravda,“ mumlal, aniž si to uvědomoval. Potom instinktivně natáhl ruku. Pes se trochu odtáhl a s hrdelním zavrčením vycenil zuby. „To je v pohodě, kamaráde,“ konejšil ho Neville potichu. „Já ti neublížím.“ Ani nevěděl, co říká. Nedokázal mu zabránit, aby odešel. Pokusil se jít za ním, ale pes mu zmizel dřív, než přišel na to, kde se skrývá. Došel k závěru, že musí být někde pod domem, ale to mu na náladě nepřidalo. Té noci nemohl spát. Nervózně přecházel sem a tam, pil hrnky kávy a nadával na líně plynoucí čas. Musel se psa zmocnit, musel. A brzy. Musel ho vyléčit. Jenže jak? Stáhlo se mu hrdlo. Nějaký způsob existovat musel. I když toho věděl málo, byl si jistý, že nějaký způsob existovat musí. Dalšího rána seděl hned vedle misky a cítil, jak se mu chvějí rty, když se k němu pes pomalu belhal přes ulici. Nic nesežral. Oči měl matnější a apatičtější než předešlý den. Neville k němu chtěl přiskočit a pokusit se ho chytit, odvléct ho domů, opečovávat ho. Ale věděl, že kdyby vyskočil a neudržel ho, mohl by všechno pokazit. Pes by se nemusel už nikdy vrátit. – 103 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244346


R I C H A R D M AT H E S O N

Po celou dobu krmení mu cukala ruka, kterou chtěl psa poplácat po hlavě. Ale pokaždé když jí škubl, pes se se zavrčením odtáhl. Snažil se působit nekompromisně. „Přestaň s tím!“ řekl pevným, vzteklým hlasem, ale to psa jenom vylekalo a ještě víc se stáhl. Neville k němu musel patnáct minut promlouvat, až se mu z hrdla linul chraplavý, roztřesený hlas, než se pes vrátil k vodě. Tentokrát se mu zpomaleného psa podařilo sledovat a našel dům, pod který se zavrtává. Mohl mu vchod zatarasit malým plechovým plátem, ale neudělal to. Nechtěl psa vyděsit. A kromě toho by ho dostal ven jen přes podlahu, a to by trvalo příliš dlouho. Musel se ho zmocnit rychle. Když se pes odpoledne nevrátil, vzal talíř s mlékem a postavil ho pod dům, kde pes přebýval. Dalšího rána byl talíř prázdný. Chystal se mu mléko dolít, když si uvědomil, že pes by pak ze skrýše nemusel vůbec vylézat. Položil misku znovu před svůj dům a modlil se, aby měl pes dost sil a došel k ní. Dělal si takové starosti, že svou neumělou modlitbu ani nepodrobil kritice. Když pes nepřišel ani odpoledne, vrátil se a nahlédl pod dům. Přecházel před otvorem a málem tam mléko stejně položil. Ne, pak už nevyleze nikdy. Vrátil se domů a prožil bezesnou noc. Pes nepřišel ani ráno. Zase se vydal k jeho domu. Poslouchal u otvoru, ale nezaslechl žádný dech. Buď byl příliš daleko, aby ho zaslechl, nebo… Vrátil se domů a posadil se na verandu. Neposnídal ani nepoobědval. Jen tam seděl. To odpoledne, až před večerem, se pes vybelhal mezi domy a pomalu se vlekl na kostnatých nohou. Neville se přinutil zůstat nehybně sedět, dokud pes nedošel k žrádlu. Potom bleskurychle natáhl ruce a psa popadl. Zvíře se ho okamžitě pokusilo kousnout, ale pravou rukou mu stiskl čelisti a přidržel je u sebe. Hubené, skoro lysé tělo se mu slabě zmítalo v náručí, v hrdle psovi pulzovalo žalostně vyděšené skučení. – 104 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244346


JÁ,

LEGENDA

„To nic,“ opakoval. „To nic, kamaráde.“ Honem odnesl psa do pokoje a položil ho na připravený pelíšek z dek. Jen co mu odtáhl ruku z čelistí, pes po něm rafl. Rychle ucukl. Pes za divokého škrábání vyrazil přes linoleum a zamířil ke dveřím. Neville vyskočil a postavil se mu do cesty. Psovi na hladkém povrchu podklouzly nohy, potom se přece jen zapřel a zmizel pod postelí. Neville si klekl a podíval se pod ni. Ve tmě spatřil dva žhnoucí uhlíky očí a uslyšel trhané dýchání. „Pojď sem, kamaráde,“ žadonil nešťastně. „Já ti neublížím. Jsi nemocný. Potřebuješ pomoc.“ Pes se ani nehnul. Neville nakonec s heknutím vstal, vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Došel pro misky a naplnil je mlékem a vodou. Položil je do ložnice vedle psova pelechu. Chvíli stál vedle postele a s tváří staženou bolestí poslouchal, jak pes těžce oddychuje. „Proboha,“ zamumlal plačtivě, „proč mi nedůvěřuješ?“ Právě večeřel, když uslyšel příšerné naříkání a vytí. S bušícím srdcem vyskočil od stolu a proletěl obývákem. Prudce otevřel dveře do ložnice a rozsvítil. V koutě u ponku se pes pokoušel vyhrabat v podlaze díru. Tělo se mu otřásalo vyděšeným kvílením. Předními packami horečnatě drápal linoleum a bezmocně na jeho hladkém povrchu klouzal. „Kamaráde, ale to není třeba!“ zavolal na něho rychle. Pes se prudce otočil a zacouval do kouta. Zježila se mu srst, vycenil nažloutlé zuby a z hrdla vyrazil pološílený jekot. Neville najednou pochopil, co se děje. Byla noc a vystrašený pes se snažil vyhrabat si díru, do které by se mohl schovat. Zůstal bezradně stát; jeho mozek odmítal uvažovat správně. Pes se mezitím vyplížil z kouta a odcupital pod ponk. Konečně nápad. Neville honem přešel k posteli a strhl svrchní pokrývku. Vrátil se k ponku, sehnul se a podíval se pod něj. – 105 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244346

Já, legenda (Ukázka, strana 99)  
Já, legenda (Ukázka, strana 99)