Page 1

a v tričku těsně obemykajícím jeho vypracované břišáky, nahé paže opálené a svalnaté, s jemným porostem světlých chloupků. Mám dojem, že jsem si bezděčně olízla rty. „Ahoj, Ryane!“ zavolala jsem na něj až příliš rozjařeně, přestože jsem se zoufale snažila své hříšné myšlenky zamaskovat ledabylým pozdravením. Vlastně mi přišlo, že bych na nějaké nestoudnosti neměla ani pomyslet, když jsem se ještě ani pořádně nevzpamatovala z toho, že jsem dostala kopačky. „Co tady děláte?“ „Slíbil jsem Rupertovi, že udělám nějakou práci navíc náhradou za minulý týden, mluvil jsem o tom, vzpomínáte?“ Buď jsem to zapomněla, nebo jsem celé naše včerejší setkání v pudu sebezáchovy vytěsnila z paměti. Nicméně byl tady a já byla opět nevhodně oblečená. Tentokrát jsem na sobě měla plandavé kalhoty, které sice skrývaly mé rozšiřující se boky, ale zase jsem v nich vypadala jako neforemná almara, a tričko, které se zjevně v pračce srazilo, protože mi teď nelichotivě těsně obepínalo břicho. U vědomí téhle skutečnosti jsem si překřížila ruce na prsou, abych jej toho pohledu ušetřila. „No jo, vlastně. Nenapadlo mě, že přijdete v neděli.“ „Pro mě v tom není žádný rozdíl. Do kostela nechodím ani v neděli.“ V hlase mu zazněl rošťácký tón. Když na mě zamával zahradnickými nůžkami, ztěžka jsem polkla. „Kdybych vás měl nějak rušit, můžu přijít jindy.“ „Ne, klidně pracujte. Mě nijak nerušíte. Jdu si udělat něco studenýho k pití, chcete taky? Jo, a můžeme si tykat?“ „Jasně, těší mě. A něco k pití bych si dal.“ Pomalu odcházel a za chůze přistřihával keře a stromky. Připravila jsem ledový džus a zanesla jej ven. Když mě Ryan zahlédl, sekl s prací a přišel za mnou na terasu, kde se posadil na okraj lehátka stojícího vedle mého. Jelikož začal teprve před pěti minutami, napadlo mě, že tohle není zrovna velká produktivita práce, ale nebyla moje věc na to poukazovat.

– 100 –

HOTYLEK V UDOLI LOIRY.indd 100

14.3.2018 13:57:06 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244010


„Tak co, Emmy, jak to jde?“ zeptal se. „Zaslechl jsem, že jste včera měli docela frmol.“ „Tys… Co… Jak?“ zeptala jsem se ohromně inteligentně. Ryan se zasmál a v opáleném obličeji se mu zaleskly rovné bílé zuby. „Paní Dupontová uklízí v domě mých rodičů. A dneska ráno narazila v pekařství na moji mámu. No a moje máma mluví výborně francouzsky.“ „Aha, už to chápu,“ zrudla jsem. „Copak tady se nic neutají?“ zasténala jsem. „Hlavně klid, Emmy. Rupert není žádnej hlupák. Ví, jaká je paní Dupontová drbna, a neřekl by jí víc, než je nezbytně nutný.“ Povzdechl si a dodal: „Což jí ovšem nebrání v tom, aby si věci přikrášlila.“ Pozorovala jsem ho, jak si dává mocný doušek džusu a otírá si drobné kapičky ze rtů přímo k zulíbání. „Ty bydlíš s rodiči?“ zeptala jsem se, abych změnila téma, ale vzápětí jsem své otázky litovala. Nemínila jsem nikterak naznačovat, že se pořád drží maminčiných sukní, ale nezdálo se, naštěstí, že by jej to nějak pohoršilo. „Jo a ne. Naši tady tráví zhruba tři měsíce z roku, odjíždějí a zase přijíždějí. Já tady bývám od března do října, v době zahradnický sezony, takže mám často dům jenom pro sebe. Když jsou rodiče tady, přesouvám se do stodoly.“ „Do stodoly?“ V mysli mi mimovolně vytanula představa nahého Ryana rozvaleného na seně ledabyle přikrytého starou dekou. „Ona to už vlastně není stodola. Přestavuje se a nakonec z ní vzniknou dva zahradní domky. Momentálně je to jenom otevřený prostor s malým kuchyňským a sprchovým koutem, ale maká se na tom.“ „A ty s tím pomáháš?“ „Na odborný práce jsou najatí řemeslníci, ale když mi zbyde čas po zahradničení nebo když prší, vypomáhám s tím, na co stačím.“

– 101 –

HOTYLEK V UDOLI LOIRY.indd 101

14.3.2018 13:57:06 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244010


„Ty jsi vážně všeuměl, co?“ Ryan se mi zadíval do očí tak upřeně, až se mi začaly svíjet vnitřnosti. „Mám šikovný ruce.“ Ach, Ryane, to bych se vsadila, že máš. Zírala jsem na jeho široké mozolnaté dlaně a dlouhé prsty se zažranou hlínou na konečcích a uvědomila jsem si, že chybělo jen málo, abych to byla vyslovila nahlas. Ovládej se, Emmy. Vždyť je to ještě dítě! „Kolik ti je?“ vypadlo ze mě bez rozmyslu a okamžitě jsem se v duchu nakopla, že se nedokážu donutit neříkat, na co myslím. „Dvacet čtyři. Proč se ptáš?“ Věděl zatraceně dobře proč, ale podle všeho jsme hráli hru na kočku a na myš a já jsem rozhodně neměla v úmyslu být tou myší. „Jen mě to tak napadlo. Zdá se, že na svůj věk jsi zručný na spoustu věcí.“ No paráda, teď jsem zněla jako moje máma. „Učím se rychle.“ Zvedl se z křesla. „Už musím padat. Díky za osvěžení.“ Podával mi skleničku, a když jsem po ní sáhla, jeho prsty se otřely o mé. Pozdvihl obočí a namířil si to do zahrady dřív, než jsem stihla přestat vyjeveně zírat. V zoufalství jsem zavřela oči. Proč, proboha, nemůže mít ženská, kterou právě opustil přítel kvůli nymfomance středního věku, chvíli klidu, aby se mohla utápět v sebelítosti? Proč musí ze křoví vyskakovat zahradníci podobní řeckým bohům? Dalších pár hodin jsem se střídavě opájela vzrušením z poutavé četby a z tajného pokukování po Ryanovi. Nepozorována jsem si užívala ten luxus sledovat ho při práci; jak se mu napínají svaly na pažích, jak mu kalhoty pevně obemykají stehna, když dřepí, a jak mu sklouzávají v pase, když se ohýbá. Jasně, uvědomovala jsem si, že se nacházím v emociálně zranitelném stavu a že bych se měla vyvarovat jakýchkoli chlípných myšlenek. Navíc byl o sedm let mladší než já. Neměla jsem v úmyslu mu nadbíhat ani podnikat jakékoli vstřícné kroky jeho

– 102 –

HOTYLEK V UDOLI LOIRY.indd 102

14.3.2018 13:57:06 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244010

Hotýlek v údolí Loiry (Ukázka, strana 99)  
Hotýlek v údolí Loiry (Ukázka, strana 99)