a v tričku těsně obemykajícím jeho vypracované břišáky, nahé paže opálené a svalnaté, s jemným porostem světlých chloupků. Mám dojem, že jsem si bezděčně olízla rty. „Ahoj, Ryane!“ zavolala jsem na něj až příliš rozjařeně, přestože jsem se zoufale snažila své hříšné myšlenky zamaskovat ledabylým pozdravením. Vlastně mi přišlo, že bych na nějaké nestoudnosti neměla ani pomyslet, když jsem se ještě ani pořádně nevzpamatovala z toho, že jsem dostala kopačky. „Co tady děláte?“ „Slíbil jsem Rupertovi, že udělám nějakou práci navíc náhradou za minulý týden, mluvil jsem o tom, vzpomínáte?“ Buď jsem to zapomněla, nebo jsem celé naše včerejší setkání v pudu sebezáchovy vytěsnila z paměti. Nicméně byl tady a já byla opět nevhodně oblečená. Tentokrát jsem na sobě měla plandavé kalhoty, které sice skrývaly mé rozšiřující se boky, ale zase jsem v nich vypadala jako neforemná almara, a tričko, které se zjevně v pračce srazilo, protože mi teď nelichotivě těsně obepínalo břicho. U vědomí téhle skutečnosti jsem si překřížila ruce na prsou, abych jej toho pohledu ušetřila. „No jo, vlastně. Nenapadlo mě, že přijdete v neděli.“ „Pro mě v tom není žádný rozdíl. Do kostela nechodím ani v neděli.“ V hlase mu zazněl rošťácký tón. Když na mě zamával zahradnickými nůžkami, ztěžka jsem polkla. „Kdybych vás měl nějak rušit, můžu přijít jindy.“ „Ne, klidně pracujte. Mě nijak nerušíte. Jdu si udělat něco studenýho k pití, chcete taky? Jo, a můžeme si tykat?“ „Jasně, těší mě. A něco k pití bych si dal.“ Pomalu odcházel a za chůze přistřihával keře a stromky. Připravila jsem ledový džus a zanesla jej ven. Když mě Ryan zahlédl, sekl s prací a přišel za mnou na terasu, kde se posadil na okraj lehátka stojícího vedle mého. Jelikož začal teprve před pěti minutami, napadlo mě, že tohle není zrovna velká produktivita práce, ale nebyla moje věc na to poukazovat.
– 100 –
HOTYLEK V UDOLI LOIRY.indd 100
14.3.2018 13:57:06 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244010