Madona z hor (Ukázka, strana 99)

Elise Valmorbida

Delfina

ZIMA No desmentegar che al mese de zenaro, vive ben chi ga el frumento nel granaro. Věz, že tomu dobře v lednu, kdo nevidí sýpce ke dnu.

Na konci starého roku Delfinini lidé zabíjejí prase.

Delfina to cítí ve vzduchu, tak přirozeně jako sníh nebo zjevení Páně. Podmínky jsou dokonalé: svět v zimě je jako ledárna.

Usadí se na svém balvanu a sleduje to.

Krmili to prase kaštany a žaludy, ale hlavně zbytky. Po celý rok se živilo šlichtou, která by jinak skončila jako hromada hnijícího odpadu.

Prase ztučnělo.

Vyrostlo.

Nikdy pořádně nezestárne.

Lidé pracují za denního světla.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243910

Madona z hor Vyvedou prase z jeho útulného kamenného chlívku u kuchyně do sněhu. Pro zvíře je to nový, skoro vzrušující zážitek.

Ale prase není hloupé. Ví, že je něco špatně. Na rypáku má uvázaný provaz, ale ten mu nebrání otevřít tlamu a vřískat. Zní v tom vzdor.

Prase je mazané, ale zažívá to poprvé, kdežto oni tohle dělají každý rok, každou generaci, každé století. Mají nad prasetem navrch. Jsou nadřazení, lepší živočišný druh. Mají tradici a mají sílu.

Obklopí prase a podříznou mu krk. V náporech těžkého funění, odporu a porážky se vyvalí krev. Zvířeti chvíli trvá, než umře. Krev už skoro neteče, ale tělo se ještě hýbe. Delfinini lidé sbírají tu krev, snaží se nezmařit ani kapku, odporně sladkou krev na krvavou tlačenku a jelita.

Sníh je samý rudý cákanec.

V domě mezitím uvařili vodu ve zčernalém kotli nad ohněm. Kouř ze dřeva se vine k nebi, sytý jako kadidlo v kostele, mračno v čerstvém vzduchu.

Lidé z contrà vyvlečou kotel ven.

Je to Mariina rodina. Každého rodina. Všichni jsou spříznění, všichni mají stejný rodokmen.

Delfina je bastard.

Delfinin otec je Duiliův otec.

Rodina ji nepřijme, nemůže si ji u sebe držet, ale nemůže ji ani nechat být.

Lidé nalijí na mrtvé prase vřelou vodu – teď už je z něj neživá věc a má použití pro víc věcí, než by Delfina napočítala.

Jedna věc, dvě věci, tři věci, další věci, další věci, spousta věcí.

Oškrábou štětiny, ty měkké i ty tvrdé, ježaté. Porca mise­ ria, klejí – je to chlupatá potvora. Nůž a voda a štětiny tvoří 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243910

Elise Valmorbida v kouřové mlze sto drobných fontánek. Očistí jeho mrtvou tvář a uši.

Uvážou tělo a pověsí ho za nohy na strom jako svatého Petra – to je rouhání a kněz by jí za to vymyl pusu mýdlem a vodou, kdyby ji slyšel. Jeho mýdlo andělsky voní, ale v puse je jako ďábel.

Rozříznou prase přesně uprostřed, cecíky, které nikdy nekojily, vypadají po obou stranách švu jako knoflíčky. Orgány odříznou do vědra. Odstraní plíce, játra, ledviny. Uříznou hlavu a rozčtvrtí tělo.

Delfina věří, že tohle se stalo i leckterému mučedníkovi. Leckteré opuštěné duši, která se postavila vůdci Černých košil. Leckteré šílené osobě, která vystřelila na Mussoliniho a škrábla ho na nose, nebo měla kacířské řeči. Kdo by si troufl zpochybňovat vysoušení bažin nebo stavění mostů nebo říši římskou? Il Duce ha sempre ragione. On má vždycky, ale vždycky pravdu.

Delfina ho viděla na fotografii.

Je jako Bůh, je všude, dokonce i tady v horách, tak daleko ode všeho. Poslal jim mořskou sůl, skoncoval s odedávným rozením horských idiotů – každý mozek potřebuje sůl. Nějakou dobu mu trvalo, než se sem dostal. Zranil ho šrapnel, snad stokrát, a nese si tu váhu v těle. Ale žije. Silnější než chudák mrtvý svatý Šebestián.

Mýdlo a voda, mýdlo a voda. Žij nebezpečně, říká Il Duce. Žije, aby se pářil, je to muž, ale poté prý hraje na housle. Tvrdí, že svoboda je páchnoucí bohyně.

Já jsem svoboda, pronese Delfina nahlas, jako by to říkala jemu, Já jsem bohyně. Potřebná mýdla a vody.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243910