mandlové paštice neţ touze po doteku nějakého muţe. A teď? Je jako nemocná. Kdyţ ho potká, dívá se na jeho ústa, před spaním jí vytane v paměti pocit z jeho oholené brady, a jeho oči jí vţdycky dokáţou přetrhnout nit myšlenek. Smetákem čistila pavučiny v nejzastrčenějších koutech, kdyţ se na prahu zastavila Lina. „Josie? Venku je pěkně, říkala jsem si, ţe se podívám, jak je na tom zahrádka… Co myslíš?” Josie se usmála: „To je skvělý nápad, ale zvládneš to? Chci říct - cítíš se uţ dost silná?” Lina přisvědčila: „Vezmu si i ty ubrusy, a kdyţ si budu potřebovat odpočinout, sednu si na lavičku pod oknem a budu chvíli šít. Ruby teď usnula, tak jsem si ji dala do koše a vezmu ji s sebou. Tedy pokud mě nepotřebuješ tady?” „Ne, jen jdi. Zvládnu to.” „Tak dobře. Ale kdybys něco potřebovala, tak mě zavolej, ano?” „Ty taky.” Josie se usmívala z celého srdce. Lina pomalu začíná ţít. Probírá se z té příšerné noční můry, v níţ ji před pár týdny našla, a zdá se, ţe se uzdraví. Kéţ by to byla pravda, zadoufala Josie a pokračovala ve smýčení. Někdy ji napadlo, ţe toho deštivého rána před měsícem vedl její kroky snad sám osud. Nebo Linin stráţný anděl. Kdyţ sbalila své peníze a pár nezbytností a rozloučila se s bytnou, zastrčila si do kapsy dopis pro matku, který hodlala podat na přepáţce těsně před nástupem do vlaku. Jenţe droţka uvízla v zácpě a vypadalo to, ţe se nepohne ještě nejmíň půl hodiny. Okolo se ozývaly řeči, ţe se tam někde vepředu stala nehoda. Převrátil se vůz či co. Josie tedy vystoupila a rozhodla se dojít zbytek pěšky malou oklikou. Tehdy jí bleskla hlavou myšlenka, ţe by se mohla stavit rozloučit se sestrou. Věděla moc dobře, ve kterém
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243860