mandlové paštice neţ touze po doteku nějakého muţe. A teď? Je jako nemocná. Kdyţ ho potká, dívá se na jeho ústa, před spaním jí vytane v paměti pocit z jeho oholené brady, a jeho oči jí vţdycky dokáţou přetrhnout nit myšlenek. Smetákem čistila pavučiny v nejzastrčenějších koutech, kdyţ se na prahu zastavila Lina. „Josie? Venku je pěkně, říkala jsem si, ţe se podívám, jak je na tom zahrádka… Co myslíš?” Josie se usmála: „To je skvělý nápad, ale zvládneš to? Chci říct - cítíš se uţ dost silná?” Lina přisvědčila: „Vezmu si i ty ubrusy, a kdyţ si budu potřebovat odpočinout, sednu si na lavičku pod oknem a budu chvíli šít. Ruby teď usnula, tak jsem si ji dala do koše a vezmu ji s sebou. Tedy pokud mě nepotřebuješ tady?” „Ne, jen jdi. Zvládnu to.” „Tak dobře. Ale kdybys něco potřebovala, tak mě zavolej, ano?” „Ty taky.” Josie se usmívala z celého srdce. Lina pomalu začíná ţít. Probírá se z té příšerné noční můry, v níţ ji před pár týdny našla, a zdá se, ţe se uzdraví. Kéţ by to byla pravda, zadoufala Josie a pokračovala ve smýčení. Někdy ji napadlo, ţe toho deštivého rána před měsícem vedl její kroky snad sám osud. Nebo Linin stráţný anděl. Kdyţ sbalila své peníze a pár nezbytností a rozloučila se s bytnou, zastrčila si do kapsy dopis pro matku, který hodlala podat na přepáţce těsně před nástupem do vlaku. Jenţe droţka uvízla v zácpě a vypadalo to, ţe se nepohne ještě nejmíň půl hodiny. Okolo se ozývaly řeči, ţe se tam někde vepředu stala nehoda. Převrátil se vůz či co. Josie tedy vystoupila a rozhodla se dojít zbytek pěšky malou oklikou. Tehdy jí bleskla hlavou myšlenka, ţe by se mohla stavit rozloučit se sestrou. Věděla moc dobře, ve kterém
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243860
honosném sídle Lina bydlí, ale za celé tři roky ji ani jednou nenavštívila. Teď se však chystala začít nový ţivot ve svobodné zemi – daleko na západě. Moţná je to její jediná šance ještě sestru vidět.
Colt vešel do haly se dvěma ţidlemi, které opravil, a hned zaslechl skřípání nábytku o podlahu. Vzpomněl si, ţe Josie mluvila o tom, ţe se chce pustit do stěhování stolů, a tak se vydal za ní. Zvuky posouvaného dřeva se ozývaly z jídelny. Na prahu se zastavil, ale nevšimla si ho. Stála k němu zády a napínala všechny síly, aby pohnula masivním jídelním stolem, kolem kterého mohlo pohodlně sedět aspoň dvanáct lidí. Dával jí zabrat. Opírala se do něj celou vahou a namáhavě odfukovala. Vlasy měla ukryté pod ošklivým šátkem a Colt si překvapeně uvědomil, ţe jej ta ohyzdná věc hrozně dráţdí. Chtěl je znovu vidět! Jak by se tvářila, kdyby jí ten hadr vzal? Líbilo by se mu vytahat jí z účesu všechny sponky a nabrat si plné hrsti té teplé, voňavé nádhery. Měla by zase tak uţaslé a roztouţené oči jako před pár dny, kdyţ spolu zůstali večer sami v kuchyni? Vybavil si obraz nahé rusalky v potoce a cítil, jak ho opět zaplavuje touha. Tiše postavil ţidle na zem a soustředil se na pravidelné dýchání. Bylo to příliš těţké. Posledních pár dní na ni myslel, kudy chodil. Na její ústa, která měl tak blízko a nechal si je utéct. Na nesmělé doteky, kterými ho zkoumala.
Na desku stolu dopadly Coltovy dlaně. Poloţily se těsně vedle jejích a Josie strnula. Nevěděla, ţe v jídelně není sama, dokud se nezastavil za ní. Byl tak blízko, ţe cítila, jak dýchá.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243860
Břichem se dotkla tvrdé hrany stolu. Netlačil na ni, jen tam stál a ona ho vnímala celým tělem. Ani se nepohnul, nepromluvil a Josie blikla hlavou osamocená myšlenka na útěk. Blikla – a zhasla. Sklonil hlavu a Josie ucítila horký dech na šíji. Roztřásla se. Mlčel, ale zvedl ruce a něco prováděl s jejím šátkem. Nechápala, dokud se jí látka nesvezla z hlavy a měkce neţuchla na zem o metr dál. Jenţe Colt nepřestal. Zatahal za šňůrku, jíţ měla staţený cop, a potom vpletl prsty do jejích vlasů. Josie zalapala po dechu a protest jí odumřel na rtech. Pročesával mírně zvlněné prameny a Josie příjemně mrazilo podél páteře. Co se to s ní děje? Proč mu to dovolí? Ale nepohnula se. S kaţdým nádechem se víc a víc opírala o jeho hrudník, aţ nakonec podlehla a zůstala tak. Bylo to úţasné. Mlčel, jen dýchal zrychleně, stejně jako ona. A potom… Josie se zajíkla. Poloţil jí dlaně na břicho a přitiskl ji k sobě. Bylo jí horko, a to netušila, co ještě přijde, aţ skloní hlavu a políbí ji na krk. Tála. Jakmile pochopila, o co ji mlčky ţádá, nastavila mu celou šíji. Odhrnul vlasy a začal ji hladit a něţně okusovat ušní lalůček. Tichounce zasténala. Colt něco zabručel. Hluboký, hrdelní zvuk ještě zesílil její touhu. Kolena ji sotva nesla. Na jemné kůţi pod uchem ji zaškrábalo Coltovo strniště. „Josie,” vydechl, „chci tě políbit pořádně!”
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243860