Slavíček si původně myslel, že bude mít problém ráno vstát, brzo ale pochopil, že je to obava zcela zbytečná. Za celou noc téměř nezamhouřil oka. At se snažil sebevíc, nemohl přestat myslet na to, co jej druhý den čeká. Vždy, když si představil, jak stojí v gondole a krotí koni natažený hodinový stroj, rozbušilo se mu srdce a udělalo se mu špatně od žaludku. Když ho přišel Orologio nad ránem vzbudit, cítit to jako vysvobození. Nervozita ho ale neopustila. „Už?“ zeptal se tiše, jako by byl v místnosti ještě někdo, koho nechtěl probudit. „Už,“ přitakal Orologio stejně tiše, „měsíc už zašel. Máme tak hodinu, než se začne rozednívat.“ Slavíček vstal a začal se oblékat. „Víš, že se můžeš ještě rozhodnout to celé nechat být, že ano?“ říkal mezitím hodinář, „ještě pořád můžeš říct, že nikam neletíš.“ Slavíček neodpověděl. Ne, že by o tom nepřemýšlel. Bylo to přesně to, co si přál již dlouho udělat. Ale představa, že přijde za Bryenniem a oznámí mu, že si buď může hledat jiného cestovatele, nebo celý projekt, do něhož investoval celé své jmění, nechat být, byla prostě děsivá. To se radši nechá rozšmelcovat Lunární sférou. Vyšli před stodolu. Marin stál u vaku a podle Byzantincových pokynů upevňoval poslední provazy ke stroji. „Á, náš mladý dobrodruh je tu!“ zahlaholil Bryennios a mával přitom na příchozího, „tak si pojďte, kapitáne, vyzkoušet svoji luxusní kajutu.“ Byl v dobrém rozmaru. Ještě aby ne, on nahoru nemusí, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243857