3. Ob nov a E v r opy
v každém případě se švédská neutralita už dávno přikláněla k Německu vzhledem k obavám Stockholmu z ruských úmyslů. Spolupráce s nacisty – povolení průjezdu 14 700 vojáků Wehrmachtu přes švédské území na počátku operace Barbarossa i cest příslušníků německých ozbrojených sil z obsazeného Norska domů na dovolenou, odklady nástupu vojenské služby ve švédské armádě pro horníky rudných dolů – nebyla tudíž ničím novým. Svět po válce zpočátku dával Švýcarům (nikoli však Švédům) rozhořčeně najevo své podezření ohledně jejich podílu na německém válečném úsilí. Washingtonské dohody z května 1946 přinutily Švýcary k nabídce „dobrovolného“ příspěvku na obnovu Evropy ve výši 250 milionů švýcarských franků, který měl představovat konečné vypořádání všech nároků vztahujících se k transakcím říšské banky prostřednictvím švýcarských finančních ústavů. ale tou dobou už bylo Švýcarsko rehabilitováno jako prosperující ostrov řádného finančnictví. Jeho banky byly vysoce ziskové, jeho zemědělství a průmysl začaly zásobovat vyhladovělé evropské trhy potravinami a strojírenskými výrobky. před válkou ani Švýcarsko, ani Švédsko nijak zvlášť neprosperovaly a vlastně se i v těchto zemích vyskytovaly v ne zcela zanedbatelné míře chudé zemědělské oblasti. Nicméně náskok, který získaly v průběhu války, si už dokázaly udržet natrvalo. obě země jsou dnes pevně usazeny na špičce evropské ligy, kde se stabilně držely po celá uplynulá čtyři desetiletí. všude jinde byla cesta k zotavení mnohem trnitější. ale i ve východní Evropě postupovala alespoň obnova infrastruktury viditelným tempem. v polsku, maďarsku a Jugoslávii se navzdory destruktivní činnosti ustupujícího Wehrmachtu a postupující Rudé armády podařilo znovu vybudovat mosty, silnice, železnice a města. Už v roce 1947 se hustota dopravních sítí a kapacity dopravních prostředků ve střední Evropě vrátily na předválečnou úroveň nebo ji i překonaly. v československu, Bulharsku, albánii a Rumunsku, kde bylo méně přímých válečných škod, probíhal tento proces rychleji než v Jugoslávii nebo polsku. ale dokonce i polské hospodářství se vzpamatovalo docela rychle – zčásti i proto, že nově zabraná území na západě, která předtím patřila Německu, byla nejen úrodnější, ale také urbanizovanější a průmyslovější. Rovněž v západní Evropě se podařilo odstranit materiální škody pozoruhodně brzy. Nejrychleji v Belgii, o něco déle to trvalo ve francii, itálii a Norsku a nejdéle pak v Holandsku, které utrpělo největší ztráty na lidech a nejtěžší materiální škody (ty postihly hlavně zemědělská hospodářství, hráze, silnice a průplavy) v posledních měsících války. Belgičanům hodně pomohlo jednak privilegované postavení antverp jako jediného velkého evropského přístavu, který byl na konci války schopen fungovat bez podstatnějšího omezení, a také velké soustředění spojeneckých vojsk na jejich území, s nimiž přicházel také nepřerušovaný příliv tvrdé měny do zdejší ekonomiky tradičně specializované na produkci uhlí, cementu a surového železa, tj. materiálů pro rekonstrukční práce naprosto zásadních. Norsko na tom bylo neporovnatelně hůř. ve válce ztratilo polovinu své rybářské a obchodní flotily. vzhledem k taktice záměrného ničení, kterou Wehr-
85
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243603