kráčejí vedle sebe. Anna má pohled zabořený do země. Kamenná dlažba odklapává nepravidelný mužův krok. Hovoří jen tak mimochodem. „Nohu mám celkem v pořádku.“ Anna nereaguje. Sůra významně pokračuje. „Jen ta jizva nemizí a nezmizí.“ Je zadýchaná. Zrychluje krok. Sůra nakukuje do prázdného košíku. Anna již téměř běží. Sůra zůstává stát na konci podloubí. Chvíli hledí za vzdalující se postavou. Vrací se. S úklonou zdraví kolemjdoucí. V obchodě jeho žena švitoří se zmrzačeným mužem, který si kupuje dvě lahvičky zázračné vody. Vyprovází ho k východu. „Budete spokojený,“ loučí se s ním. „A zastavte se zas za týden, nachystám vám další. Pro válečný invalidy to máme za polovic. Můj muž je dobrák, však ho znáte. Co bychom to pak byli za lidi, že jo? To dá rozum, že na neštěstí druhých nechceme vydělávat.“ Zvonek nade dveřmi dozněl. Sůrová bradou ukazuje na místo, kudy procházela Anna. „Nic?“ ptá se nedočkavě. „Učitelskej se vrátil,“ odpovídá hokynář, který se pustil do balení cukrátek do kornoutu. „Pomalu není co prodávat. Voda nás neuživí. Dřív z ní koukal aspoň živej králík.“ „Protože ho neuměla zabít, panička.“ „Městská madam. Stejnak si ty ušáky vykrmovali jen proto, aby měli něco na kšeft. Jako každej, co má hospodářství. Jó, těm se to žilo. A žije.“ „Přičinlivá a pracovitá je, to musíš uznat.“ Sůrová se nespokojeně ošívá. „Jen se jí zastávej!“ „Nesmysl. O nic se ty neboj, zle nám nebylo a nebude,“ konejší ženu Sůra. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243532