společnosti strašně nudil. Často jsem říkal matce, že jdu za nimi, ale vlastně jsem šel za Amélií. Jed nou z mých oblíbených her bylo líčit ji, zmalovat ji rtěnkou, přidat spoustu různých pudrů a stínů. Nechci si ani představit, jak by se rodiče zděsili, kdyby to věděli. Cítil jsem potřebu je ubezpečit, zařídit to tak, aby si přestali klást otázky, které měly raději zmizet. Večery jsme prokládali bitkami. Ty se na auto busové zastávce pojily s litry piva, levné whisky a pastisu. Večírky se táhly celou noc, až do svítání, ztracený čas, hodiny strávené pouhým čekáním, až čas uplyne, nebo spíš nadejde. Zastávka, také z červených cihel, posprejovaná nápisy Fuck the Police a Teplousi do plinu. Bitky patřily ke každodenním výjevům, prali se holky i kluci – hlavně kluci, a to nejen pod vli vem alkoholu (na školním dvoře skoro každý den; děti se shlukovaly kolem soupeřů – dvou nebo více – a co nejhlasitěji volaly jméno toho, komu fandily). Jednou jsme se poprali my dva s Amélií. Dětská hádka. Její rodiče byli mnohem zámožnější než moji, i když nebyli tak docela pracháči: matka
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243448