ho měla málo,“ dodá eště. Nakonec koupí dva rohliky. Jen co za ňou zapadnou dveři, napišu na kus papiru: dávejte si pozor na děcka, ve městě u školy chodi uchyl. A izolepou cedulu přilepim na dveři. Kovářka si to určitě přide vodpoledne zkontrolovat. Ve čtvrtek podvečir už všichni sedijou v malý kuchyni. Tak Marková řiká cimře, kde vodbejvá všechno velký pečení i vaření. Ale i tak to tady má furt z gruntu udržovaný, čisťounký. Jen ten těžkej vzduch, ten se tady z toho pečení drží. Tahnu s sebou Natálku, ale i Terezku a Zdišku vod naší Jany. Přijely z města na votočku, jen se zeťákem. Sou už větší a naštěstí šikovný, Marková je nechá malovat na pernik puntiky, to holky zvládnou. Však tady nejsou ponejprv. Žaby udělají základ a nekerá z ženskejch pak dodělá polevou listečky. Rozhlidnu se po mistnosti. Sou tady všechny. Jedna vedle druhý, sotva se do mistnosti vejdou. Teda mladý ne, to je tady jen pár holek. Copak, ty už mají před poutem jinou zábavu než chystat pro kostel. Ale starší ženský se tady sešly hodně. Dokonce i Heluna. Nedávno si koupili novy auto, tak vykládá hlavně vo tym. Moravcova se zas vychloubá, co její žaby. Pro ty dvě postavili barák a ta prostřední ho má rozestavěnej. Aby měla každá jeden. A ne ledajakej! Dyž tady za mnou přijela po letech kamarádka ze školy, vyptávala se, na co tady máme takový hotely. Moravcova byla právě na návštěvě u tý nejstarší, tak hned vylezla před barák, vlasy zrovna nově vod kadeřníka, takovou tu blbou trvalou, ale namyšlená jak troky, a začala se hned vychloubat. Až sem se za ňu styděla. Ty dvě její mladší holky, ty to chytly po ni. Jen ta nejstarší, ta Marcela, ta je jiná. O tu se i náš Franta kdysi ucházel a myslim se mu pořád libi. S tou
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243347
bych to jako se snachou chytla líp jak s tou našou Martou. Marcela je taková pracovitá, i ty děcka dobrý. A s chlapem se taky nemá zle. Chodí k nám zabijet, roky už zveme jenom jeho, jak je šikovnej, už i nejstaršího kluka s sebou bere, aby se učil. „Ale uklizet bych v takovy laterně taky nechcela,“ pokyvuje hlavou Trojanka. Bodejť, závidí. Sama bydlí ve stary chalupě s malinkou kuchyňou a jednou sváteční cimrou. Ani splachovací záchod nemá. Chodí na suchej. Zvlášť v tý zimě. Chlap jí utekl, kluk chlastal, až z toho chytl cukrovku a přišel vo nohu. Až je jí člověku lito. Chlapa si pak už nenašla, jaksi furt přebirala, a teď už je to marný. „A jak to máš s tym soudem, Maruno?“ vobrátí se na mě Marková. Ale vo tem já mluvit nechcu! Mělo mně bejt jasny, že se na to začnou vyptávat. Celá mistnost hned ztichne. Všichni čekají, že jim řeknu. „Ále, to si vede Josef,“ zakroutim hlavou, ani nezvednu voči vod srdíčka. „Nepovidé, že neviš, estli to dostanete. Dybyste si tym nebyli jisti, tolik let se nesódite,“ pichne do mě stará Vavirkovka. Naštěstí mě vysvobodí Natálka, kerá ke mně letí s pernikem a rozplácne se jak dlouhá tak široká na podlaze mezi krabicama. Věděla sem, že vo tym zase začnou! Závistivý ženský. A eště hůř — závistiví chlapi, kerejm to ty jejich drbny vyzvonijou, jen co přidou dom. Že já hlupačka se tý Markovce tenkrát svěřila. Ale co teď nadělám? Josefovi rodiče měli kdysi pozemek, kde se v sedmdesátejch letech hned vedle postavila dálnica. Dyž se to po převratu vracelo, nebyli stavu dát dohromady papiry. Pozemek jim nevrátili. Po smrti otce se v tym Josef zase začal probirat a advokát mu řekl, že by byl hloupej, dyby se to nepokusil ziskat
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243347
zpátky. A tak sme to dali k soudu. Už ani nevim, kolik let se to tahne. „No jo, ležijou vám v tym penize. To by se každé sódil,“ poznamená zas babka Vavirkova, aby si rejpla. Vidim, jak Heluna po ní šlehne vočima. Kolikrát mně řikala, jak je na korunu, Heluně by prej voči vyškrabala, než aby chlup pustila. Však je to i tady vidět. „Esi vy to vubec máte zapotřebi,“ skoro vyštěkne Trojanka. Potom mávne rukou: „Ale vy sedláci jinší už nebudete.“ „Kdo je to sedlák?“ ptá se Natálka zvědavě. Rači báby vokřiknu. „Nepleťte těm děckám hlavu, řeknou to před Josefem a ten na vás přiletí, že děláte klepy.“ Báby ztichnou. Každá si chvilu hledí svýho. A za chvilku začnou z jinýho soudku. Jen sou vo kousek menší a scvrklejší, protože ta jejich závist je zase vo neco vic požrala.
Ráno volala Janina. Vždycky mně udělá radost, když se ozve. Ono se říká, že holka to s tatou víc umí. Ale i tu povahu jakou chytla! Takovou mírnou, klidnou. Nikdy se moc nedohadovala. Nevodmlouvala. Franta se Zbyněm, ti šli do sebe už od malička. Zbyňa si nechtěl nechat líbit, že má nad ním navrch starší bratr. A Franta využíval, že má převahu. Jana byla vždycky takový tintítko hubený, světlovlasý. To jí zůstalo dodneška, i když už má po děckách. I s Marunou to mají teď mezi sebou dobrý. Dřív se mně kolikrát zdálo, že Maruna jako by Janinu ani neviděla. Když bylo potřeba pouklízet barák, pozalejvat na zahradě nebo navařit, když se šlo na pole, to jo. To Janině přikázala a běda, když to nesplnila. Až mně bejvalo holky líto. Dneska ale
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243347