palubě i třílitrovou krabici vína. Dám si hluboký doušek whisky. Z žaludku se mi jako malý Golfský proud až k nejsevernějším a nejjižnějším částem těla rozlévá teplo. Posádka našeho člunu už se mírně nalízla, když se Hugo znovu rozhlédne – a teď jako by mu náhle došlo, jak je pozdě. Moře je černé jako červené víno, ale hvězdy ho prosvěcují jako perforované stínítko lampy. Hugo začne pomalu vyprávět příběh o tom, jak jednou se strýčkem Arnem na Helnessundu křižovali Vestfjord. Arne měl silný hlas, ten člověk dokázal opravdu nadávat, a tímto nosným hlasem vždy překřičel hlučnou společnost při oslavách státního svátku 17. května nebo na večírcích v klubu. Hugovi bylo tehdy čtrnáct let a zašel do kumbálu za kapitánským můstkem, kde skladovali echolot a telegraf. Na stolku ležel mezi rozloženými námořními mapami otevřený sešit. Strýček Arne napsal báseň. Dva verše se Hugovi vryly do paměti: U kormidla svého stojím pod třpytivou hvězdnou bání. Ve chvíli, kdy se rozsvítí maják, Hugo řekne: „Musíme sbalit nádobíčko a vrátit se. Vždyť už je skoro tma.“ Světlo majáku proráží tmu a na okamžik nás jako blesk zmrazí, pak putuje dál a vysílá své paprsky daleko do moře. Ze všech nesmyslných věcí, které nás mohly napadnout, nám toto připadá nesmyslné tím nejvhodnějším způsobem.
16 ⁄ Splávku si člověk všimne, teprve když se pohne. Čím déle trvá, než k tomu dojde, tím méně zajímavý je. Jsme na moři každý den od rána do večera. A každým uplynulým dnem se zmenšuje pravděpodobnost, že se něco 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243218