Page 1

STEVE BERRY zbavovat zámků, ale oni nedají pokoj a pořád přidávají nové. Ke všem musím mít klíče. Příkaz tajemníka. Správce musí mít pří­ stup ke všemu. Bez výjimky.“ Pokrok. Chorá mysl se soustředila na jedno téma. „Poslouchej. Jde o ceremoniální klíč. Na ten se tě potřebuju vyptat.“ „Jdeš na mě s divnou věcí.“ „Nejdu. Přemýšlej.“ Otec zavrhl další přemýšlení mávnutím zvadlé ruky. „Žvaníš nesmysly. Klíč je klíč. Je to prostě klíč.“ „Ne, není.“ Grant to zkusil po dobrém, i  když si uvědomoval, že nej­ spíš marně. Ale snaha byla. Teď je načase uplatnit metodu, která zabírá spolehlivě. Popadl seschlého staříka pod krkem a zvedl ho ze židle. Z přiškrcených dýchacích cest starci hvízdavě unikl vzduch. Grant ho přirazil ke zdi a přidržel ho tam. Staříkovi se klimbaly nohy nad zemí a stěží popadal dech. „Na tohle nemám čas,“ vyštěkl Grant. „Koukej se soustředit a poslouchej mě.“ Otec se nezmítal. Nikdy to nedělal. Obyčejným hovorem Grant dosáhl svého málokdy, ale násilí asi poškozený mozek nějak stimulovalo. Zřejmě aktivovalo prostý pud přežít. Nebo možná nějaké chemické látky či hormony. Grant nevěděl. Zato věděl, že za pomoci hrubé síly mlhou v otcově mysli prorazí. „Zeptám se tě znova. Ten ceremoniální klíč – potřebuju ori­ ginál, je to tak?“ Na tohle téma se už spolu bavili. „To já jsem ho našel. Já našel ten klíč.“ To nebyla pro Granta novinka. Dozvěděl se to během jedné podobné scény. 98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243169


ZTRACENÝ ŘÁD „Byl v Hradu, na půdě. Mezi trámy. Jen tak se tam válel. Je celý z mosazi. Jako nový. Dal jsem ho tajemníkovi.“ To Grant věděl taky. Zesílil sevření, až staříkovi povylezly oči z důlků, protože už skoro nemohl dýchat. Dával najevo, že mu dochází trpělivost. V otcových opotřebovaných svalech nezbývala síla k odpo­ ru, a tak ho Grant povytáhl výš a přitiskl mu záda ke zdi, aby zintenzívnil tlak na krk. „Otevře – se – jím – ten – zámek?“ Stařec se zalykal, plíce lapaly po vzduchu. „Přísahám, plukovníku… Zachovávám loajalitu Jihu. Ne­ jsem… špeh.“ Sakra. Zase ty bludy z  občanské války. Grant doufal, že se jim vyhne. „Zámek je… jen pro… spravedlivé. Ty… z Řádu. Ty, kdo od­ přisáhli… loajalitu naší věci. Jste… jeden z nich, plukovníku?“ Grant znal správnou odpověď. „Jsem.“ Otcův pohled se projasnil, jako by se v  temných koutech rozsvítilo. „V tom případě… vám to povím.“ Grant povolil stisk a dovolil otci došlápnout na zem a nor­ málně dýchat. „Až přijde den, kdy únava vás skolí, podstoupí Jih největší svůj test. Ó rytíři odění ve stříbřité šedi, do bitvy nás musíte i tentokrát vést.“ Grant se zadíval na toho starého cvoka a zavrtěl hlavou. Hergot. Zase jen bláboly. Proč ten parchant prostě nezdechne? Ale to ho ani nena­ padne. Má v úmyslu žít věčně. Kdyby z něj aspoň vypadlo něco 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243169


STEVE BERRY užitečného, nebylo by to tak k vzteku. Jenže Grant místo toho musel snášet fantazírování a bludy; cenné informace otec trou­ sil po kapkách v těch vzácných milisekundách, kdy se mu v hla­ vě rozjasnilo. A Grantovi docházel čas. Proto musel dnes večer tolik riskovat. Úspěch závisel na dvou věcech a  obě byly pod zámkem v Smithsonově institutu. „Přijďte z blízka i z dáli, válečníci v šedi, konečný střet přichází. Zvuk vřavy bitevní rychle se blíží, vás hrdé rytíře však neděsí.“ Tyhle kecy poslouchal celý život. Když byl malý, připada­ ly mu vzrušující, ale časem mu začaly lézt na nervy. Občanská válka už dneska nikoho nezajímá. Ale ztracené zlato a stříbro za miliardy? To by zbystřil každý. „To zlato, ty kreténe jeden,“ vyštěkl. „Koukej mi říct něco o tom zlatě. Potřebujeme ten klíč?“ „Služebníku víry, pasu své stádo severně od řeky. Tato stezka je nebezpečná. Jdi na osmnáct míst. Hledej mapu. Hledej srdce.“ V Grantovi se vzedmul vztek. Praštil starce pěstí do prsou. Ne takovou silou, aby mu polá­ mal žebra, ale dost důrazně, aby mu připomněl, že končí legra­ ce. Vyrazil mu dech, pustil ho a nechal bezvládné tělo spadnout na podlahu. Měl by vytáhnout z  podpažního pouzdra pistoli a odprásknout toho imbecila jako chromého koně, který už ne­ zvládne nic než ržát. Docházela mu trpělivost. Čeká na něj obrovský poklad. Ukrytý před sto lety. Že se o jeho existenci dozvěděl, byla snad jediná cenná věc, kterou kdy od otce získal. Bylo mu pětatřicet a  unavovalo ho v  jednom kuse cítit na jazyku pachuť selhání. Na studium ho neužilo a  na práci od devíti do pěti taky ne. Nebavilo ho to. Dvakrát se oženil, žádné děti naštěstí nezplodil. Říkal si, že je 100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243169

Ztracený řád (Ukázka, strana 99)  
Ztracený řád (Ukázka, strana 99)