98
Schützova koncepce rozvinula průnik těchto strukturních okolností do vědění, které obsluhuje každodenní jednání; kromě toho nabídla revizi některých sociálněvědních pojmů: ■ t lak pohnutkově poháněných zdrojů myšlení a jednání je vhodnější označovat pojmem proud či plynutí, což je typičtější pro každodenní situace; jednání spojené s rozhodnutím lze pak označit jako skutek;42 ■ s truktura příruční zásoby vědění poukazuje na rozdílné charakteristiky bezprostředního a zprostředkovaného (typizovaného) vědění, které se týkají forem reciprocity a závaznosti jednání a také časoprostorové určenosti; ezprostředně probíhající komunikace (jednání a vědění v místě ■ b a čase) vede k silné reciprocitě, a tedy i závazkům spojeným s jednáním; naopak jednání nesené typifikovaným věděním umožňuje rozpojení času a místa komunikace pomocí zobecněného a anonymizovaného vědění a formování slabých forem reciprocity (ve formě symbolických označení, např. pomocí peněz při směně produktů nebo pomocí občanství jako formy sounáležitosti s politickou veřejností); roces vyvázání z časoprostorové bezprostřednosti může využívat ■ p typizace vedoucí k otevřenosti (od ty na my) nebo uzavřenosti (od my na oni); ■ s chopnost pohybovat se mezi různými sociálními rolemi, a tedy i různě typizovanými formami vědění o sociálním světě, a mezi každodenním věděním klade otázku, zda existují předpoklady pro jejich plodnou interakci, či otázku o úloze zdravého rozumu ve zprostředkování vazeb mezi každodenním a odborným věděním. Mannheimova analýza pojmu ideologie takovou možnost připustila a vyjasnila, za jakých podmínek se lokálně prožívané vědění může transformovat do všeobecně sdíleného vědění v podmínkách liberálně demokratických a soutěživých forem tvorby moci. Diskuse k tradicím moderního vědění, kterou jsem prezentoval v obou předcházejících kapitolách, obsahuje určitý rozpor – moderní 42 Tento Schützův přístup pak umožňuje lépe zkoumat, jak řečové akty stabilizují pohnutkové zdroje do intersubjektivních podob, jak jsou konstruovány jejich časoprostorové dimenze a způsob růstu takto utvářeného vědění. Toto pojmové zobrazení bylo pak využito při vymezení pojmu reflexivity jako permanentního monitorování kontextu lidského jednání (Goffman) a pojmu indexikality jako příznačného rysu každodenního vědění, který počítá s bezprostřední návazností nového vědění na bezprostředně smyslově vnímanou nebo řečenou skutečnost a umožňuje specifikovat racionální zdroje každodenního jednání či zdravého rozumu (Garfinkel).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243032
99
vědění je založeno na neustálém kritickém zvažování platnosti existujícího vědění včetně jeho tradičních forem. Pojem tradice se zdá v tomto ohledu nepřípadný. Zvolil jsem ho však s určitým záměrem, který chce poukázat na zřetelnější formování adekvátních a trvaleji platných forem vědění souvisejících s povahou a problémy modernity a na jejich méně zřetelné předpoklady. Reaguje na postpozitivistickou diskusi k Feyerabendově „dekonstrukci“ vědeckého vědění jako pravdivého a na snahu poukázat na kulturní a civilizační kořeny kriticky založeného a na abstrakci orientovaného vědění. Pojem tradice je zde využitelný, i když předcházející diskuse spíše vypovídá o detradicionalizaci forem moderního vědění: pozitivní tradice opouští své poznávací ambice v kritickém pohledu tradice fenomenologické. Obě tradice jsou následně oživovány, stejně tak jako stále revidovány. Při tom je spíše zdůrazňována jejich odlišnost. Tento postup hledání kořenů vědění obsluhujícího moderní společnosti a detradicionalizace jeho forem chci následně sledovat spíše v souvislosti s analýzou jejich institucionálních rámců. Zde se pak, jak uvidíme dále, projevují možnosti a „sestavy“ jejich komplementarity. Velmi zřetelně se takové možnosti projevují v oblasti společenských věd a jejich postavení v rámci akademických institucí. První vhled do této problematiky nabídnu v následující kapitole, kde budou využity aktuální poznatky z oblasti sociologie vědění. Analýzu akademických institucí dokončím v kapitole třetí, kde již využiji sociologickou diskusi o problémech moderních společností.
2.3.3 Posttradiční formy vědění: dvě, tři či více poznávacích kultur na univerzitách? Pohled na rozmach a členění poznatků sociologie vědění, ke kterým dochází zejména od 60. let 20. století, se jeví jako nepřehledný a značně kritický ke klasickým koncepcím, které byly diskutovány v předcházejících paragrafech. Nicméně v profilujících a respektovaných koncepcích se vždy uplatňuje určitá míra poznávacích cílů a prostředků, které nabízí pozitivní a fenomenologická tradice. Je to zřejmé např. z přehledu autorů, které Meja a Stehr zařazují do současné sociologie vědění (1999, sv. II). Také Hubíkova interpretace poukazuje na možnosti transformace paradigmatických přístupů do komunikativně interpretační perspektivy (1999: 145–164). Tato zkušenost odpovídá mému pojetí tradice, které počítá spíše s adaptací tradičních forem jednání a vědění na měnící se okolnosti než s jejich „vytlačením“ z kontextu lidského myšlení a jednání. Určité
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243032
100
přesahy mezi představenými tradicemi byly ostatně zjištěny i v předcházející diskusi. Tyto argumenty mne vedly k předpokladu, že se již po několik dekád prosazuje určitá kapacita jednání a vědění, která umožňuje kombinovat poznávací přístupy obou tradic. Je nyní otázkou, zda tuto poznávací kompetenci lze označit pojmem tradice. Pozitivním argumentem ve prospěch takového označení mohou být metodologické spory v oblasti věd o společnosti, které probíhají v německy mluvících zemích již od druhé poloviny 19. století a kladou otázku, zda lze pojem vědy s velkým V (Wissenschaft) uplatnit i pro zkoumání duchovních jevů (Geisteswissenschaft). Význam této otázky se později rozšířil i do anglicky mluvících oblastí, kde byla odlišnost rozumného nahlížení na přírodu a sociokulturní jevy zakotvena v jazyce (science–humanities) a problém spočíval spíše v propojení obou poznávacích kultur (Snow 1969). Jak uvidíme dále, sledování vztahů mezi akademickými poznávacími kulturami je užitečné nejen pro analýzu emancipační úlohy vědy, ale i pro zkoumání obecnější otázky, jak lze v situaci kulturní rozmanitosti (multikulturality) usilovat o interkulturní postupy a efekty. Nepřehlednost a členitost interpretačních přístupů v sociologii vědění, stejně jako v sociologii i dalších sociálněvědních oborech, je srozumitelná. Zkoumání lidských, sociálních a kulturních jevů ve společnosti ukazuje na řadu podstatných změn: emancipace jednotlivců jako aktérů, která se označuje jako proces individuace; globální rozmach a diferenciace tržních institucí; neobvyklý růst a diferenciace vzdělávacích institucí; obdobné procesy v oblasti politických institucí a zvyšující se nároky na liberálně demokratické formy vládnutí; tlak globálních omezení na koordinovanou a odpovědnou aktivitu. K tomu je nutno ještě vzít v úvahu medializaci lidské komunikace, která rozšiřuje možnosti jednání a sociální interakce, ale současně obklopuje lidské jednání a vědění bezprostředností informačního tlaku, který „rozmazává“ hranici mezi informovaností a věděním. Vztahy mezi jednotlivcem a institucemi jsou ovlivňovány ještě dalšími strukturními pohyby, jako jsou úloha veřejné a soukromé sféry a vztahy mezi oběma sférami; bezprostřednost a zprostředkovanost komunikace; postavení kritického myšlení v informatizované společnosti. Za těchto okolností je evidentně nutno klást otázku, zda existující instituce poskytují prostor pro uplatnění osobního vědění reflektujícího životní situace lidí a zda se lidé a možnosti jejich sdružování mohou odpoutat od sílících dohledových a racionalizačních technik, které jsou ovlivňovány sociálními a mocenskými rozdíly ve společnostech. Důvody uvedené nepřehlednosti spatřuji jak v ostré soutěži mezi rozmanitými koncepčními přístupy k interpretaci vztahu logických
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243032