se neopřel o stůl, asi bych i upadl. Ale jinak se mi rozjasnilo. V hlavě i srdci. „Vítku, ty jsi na mě nezapomněl?“ Měl jsem hroznou radost. „Blázníš, Marku? Myslím na tebe každý okamžik, od chvíle, kdy jsi odešel,“ chytil mě Vítek za ramena a pomohl mi udržet balanc. „Omlouvám se, že jsem tě musel nechat tak dlouho čekat, ale přijel rychtář ze vsi a musel jsem řešit nějaké problémy,“ omlouval se Vítek, a když mi pomohl posadit se, sedl si naproti mně. I když jsem měl pohled jen pro Vítka, nešlo si nepovšimnout, že v lokále bylo opět ticho. Začal jsem se smát. „No tak krčmo! Přišel váš pán a vy se tváříte jako o pohřbu. Všechny vás zvu na další pohár,“ zvolal jsem a dožadoval se pozornosti. Naštěstí Ondřej už spěchal. Když postavil medovinu před nás s Vítkem, zarazil se a pohlédl na svého pána. Ten jen mlčky přikývl. A tak krčmář roznesl poháry i všem ostatním. I přes svou opilost jsem si toho nemohl nevšimnout. V tu chvíli jsem byl hrdý na Vítka. Na to, že se považuje za mého přítele. Byl jsem pyšný na to, že tu sedím s ním, a i když se ho nyní nemohu dotýkat, cítím jeho blízkost a vidím jeho krásné, upřímné oči a nejhezčí úsměv na světě. „Tak na zdraví vašeho pána,“ zvolal jsem a pozdvihl pohár.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242950