se neopřel o stůl, asi bych i upadl. Ale jinak se mi rozjasnilo. V hlavě i srdci. „Vítku, ty jsi na mě nezapomněl?“ Měl jsem hroznou radost. „Blázníš, Marku? Myslím na tebe každý okamžik, od chvíle, kdy jsi odešel,“ chytil mě Vítek za ramena a pomohl mi udržet balanc. „Omlouvám se, že jsem tě musel nechat tak dlouho čekat, ale přijel rychtář ze vsi a musel jsem řešit nějaké problémy,“ omlouval se Vítek, a když mi pomohl posadit se, sedl si naproti mně. I když jsem měl pohled jen pro Vítka, nešlo si nepovšimnout, že v lokále bylo opět ticho. Začal jsem se smát. „No tak krčmo! Přišel váš pán a vy se tváříte jako o pohřbu. Všechny vás zvu na další pohár,“ zvolal jsem a dožadoval se pozornosti. Naštěstí Ondřej už spěchal. Když postavil medovinu před nás s Vítkem, zarazil se a pohlédl na svého pána. Ten jen mlčky přikývl. A tak krčmář roznesl poháry i všem ostatním. I přes svou opilost jsem si toho nemohl nevšimnout. V tu chvíli jsem byl hrdý na Vítka. Na to, že se považuje za mého přítele. Byl jsem pyšný na to, že tu sedím s ním, a i když se ho nyní nemohu dotýkat, cítím jeho blízkost a vidím jeho krásné, upřímné oči a nejhezčí úsměv na světě. „Tak na zdraví vašeho pána,“ zvolal jsem a pozdvihl pohár.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242950
Nejdříve jsem si připil s Vítkem, a potom se obrátil k ostatním. Ostatní mi přípitek opětovali. I když se nedalo přehlédnout, že jejich veselí opět mírně ochladlo. Netušil jsem, jaký byl Vítek jako pán? Jak se ke svým lidem choval, ale po pravdě, v tu chvíli mě to už nezajímalo. Užíval jsem si jeho přítomnosti a přestal sledovat dění v lokále. Nyní mě zajímal už jen on. A proto jsem se podivil, když jsem chtěl po nějaké chvíli objednat další medovinu a Ondřej mi sdělil, že už jsme v krčmě jen my tři. „To je jedno, tak nalej jen nám,“ máchl jsem rukou a znovu pohlédl na Vítka. Seděl tam, blízko mě a můj pohled opětoval. Na rtech se mu usadil něžný a milý úsměv. „Zlobíš se na mě, Vítku?“ zeptal jsem se, když jsem trochu hlučněji vrátil prázdný pohár na stůl. „Proč bych měl?“ zeptal se Vítek překvapeně a naklonil se blíž ke mně. „Já se opil.“ „No a co?“ pousmál se můj přítel. „No…, já se opil, ale i plakal.“ „Cože?“ zděsil se Vítek a položil svou dlaň na hřbet mé ruky. „Co se stalo?“ „Já se opil, plakal a žárlil,“ vyhrknul jsem konečně ze sebe vše, co mě tížilo.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242950
Vítek ztuhnul. Dokonce jsem čekal, že vyskočí a udeří mě. Ale on jen seděl, překvapeně na mě zíral a teprve po chvíli jsem cítil, jak se mi zarývají nehty jeho prstů do mé dlaně. V tu chvíli mu z očí vytryskly slzy. Stále mlčky sáhl po mém poháru s vínem a snad jedním lokem ho celý vyprázdnil. Pořád mlčel a jen na mě hleděl. Ale já už se nebál. Věděl jsem, že mě neudeří. „Potřebuji hrozně moc čůrat,“ vyhrknul jsem po chvíli mlčení. V tu chvíli to bylo nepatřičné, ale já měl pocit, že se mi praskne měchýř. Pokusil jsem se zvednout. I přes množství vypité medoviny a vína mi mysl sloužila, ale nohy jaksi odmítaly poslouchat. Dopadl jsem zpět na stoličku. „Marku, jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat,“ pronesl Vítek a když vstal, pomohl mi postavit se na nohy. „Ještě musím zaplatit,“ bránil jsem se, když mě Vítek chtěl odvést z krčmy. „To je v pořádku,“ uklidňoval mě Vítek. „Ne ne ne, to není v pořádku, já jsem zval, a tak také platím,“ bránil jsem se a dost nemotorně se snažil rozvázat svůj měšec. Neušel mi Ondřejův pohled upřený ke svému pánovi. „Slibuji, že zaplatíš zítra, Ondřej má dobrou paměť,“ rozhodl Vítek tónem, jakým se chlácholí děti. A opilci.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242950