108
olízl a nakonec prohlásil: „Dobrý! Sice to není žádný zázrak, ale rozhodně to není nejhorší.“ „Takže se konečně zastavíme?“ pronesl další zasněně a rozhlédl se kolem dokola. „Jo, tady se usadíme,“ prohlásil čtvrtý rolník, který do té doby jen stál a zarytě mlčel. A tak plni radosti shodili nářadí na zem, otočili se směrem, odkud přišli, a z plna hrdla sborově zvolali: „Hola hej! Tady jsme! Rychle pojďte sem! Pospěšte!“ Nato se z vysoké trávy vynořily tři manželky s mohutným nákladem na zádech a obličeji rudými jako rajčata. Hned za nimi se pak za hlasitého křiku vyřítilo devět ani ne šestiletých dětí. V tu chvíli se každý natočil trochu jiným směrem vstříc lesům a všichni najednou zavolali: „Můžeme si tady udělat pole?“ „Beze všeho!“ odpověděly lesy jako jeden muž. „A můžeme si tu postavit dům?“ pokračovali rolníci. „Jasně!“ odvětily lesy. „A oheň si tady můžeme zapálit?“ ptali se dál farmáři. „Můžete!“ odpověděly zase lesy. „A můžeme si vzít trošku dřeva?“ zavolali nakonec rolníci. „Bez problémů!“ opáčily lesy. Muži si začali spokojeně mnout ruce, ženám se vrátila do tváře normální zdravá barva a spolu s dětmi se najednou daly do nadšeného jásotu, i když ještě před několika okamžiky mlčely jako hrob. Ratolesti se mezi sebou samou radostí začaly neřízeně kočkovat, za což si od maminek vysloužily nejeden pohlavek. Ještě toho večera na louce stála malá dřevěná chaloupka se střechou z trávy, kolem níž vesele poskakovalo devět drobných postaviček. Od následujícího dne lesy pozorovaly všechny nově příchozí, jak pracují až do roztrhání těla. Muži se jali svými nablyštěnými motykami obracet půdu a ženy se vydaly hledat jedlé kaštany, které unikly zrakům myší a veverek, a sbírat borové dřevo na zátop.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242766