V knize Der Weg zum Sozialismus89 navrhnul Otto Bauer řadu postupných znárodnění společně s demokratickým řízením podniků. Projekty znárodnění se objevily v řadě dalších zemí a v některých jako v Německu, Británii a Švédsku byly ustaveny komise ke zkoumání socializačních plánů. Z této činnosti ale nic nevzešlo. „Ačkoliv sociální demokraté v několika zemích vytvořili vlády nebo do vlád vstoupili, celkový výsledek prvních pokusů o socializaci byl nulový. S výjimkou francouzského zbrojního průmyslu znárodněného v roce 1936 neznárodnily sociálnědemokratické vlády v západní Evropě za celé meziválečné období jedinou společnost.“90 Po fiasku socializace neměla sociální demokracie až do Velké deprese ani ten nejmenší alternativní ekonomický projekt. Toto selhání má víc příčin, ale všechny lze převést na dva hlavní faktory. Zaprvé chyběl hegemonický projekt: protože se sociální demokracie vzdala jakéhokoli pokusu o artikulování široké fronty demokratických bojů a místo toho aspirovala na pouhou reprezentaci zájmů dělníků, byla bezmocná, když šlo o změnu politické a sociální logiky státních aparátů. V této situaci se jasně vynořily dvě možnosti: buď se podílet na buržoazních kabinetech v zájmu získání maxima sociálních opatření příznivých sektorům dělnické třídy, nebo jít do opozice a tím zdvojnásobit vlastní bezmoc. Zájmy odborů vyjadřované nátlakovými skupinami skoro vždy prosadily první alternativu. Paralýza sociální demokracie ve věci jakékoli strukturální změny má ovšem ještě jednu příčinu: úporné přežívání ekonomismu Druhé internacionály, názoru, že ekonomika je homogenním prostorem ovládaným nutnými zákony a neovlivnitelným vědomou regulací. Jak pronikavě komentuje A. Sturmthal: „Je zvláštní, že radikální marxistická tradice, stále živá v Hermanovi Müllerovi a jiných pravicových vůdcích, zesílila svoji tvrdohlavou podporu laissez faire. Víra, že „kapitalismus nelze reformovat“ byla součástí marxistického kréda, jež mělo oddělit socialistickou stranu v jejich začátcích od všech reformních hnutí střední třídy. Předpokládalo se, že se kapitalismus řídí svými vlastními zákony; pouze socialistická revoluce ... umožní odstranění škodlivých sociálních důsledků starého systému. Zřejmým důsledkem této teorie byla víra v revoluční spíše než 89 90
Wien 1919. A. Przeworski, „Social Democracy as a Historical Phenomenon“, New Left Review, no. 122, July-August 1980, str. 48.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242740
demokratické metody, ale dokonce i když socialistické hnutí akceptovalo demokracii, neopustilo úplně základní ideologii své původní teorie. Podle tohoto názoru měla být kapitalistická vláda spravována v tradičním rámci kapitalistické ekonomiky ... Takto měl Herman Müller podporu radikální strany, která mu jinak hluboce nedůvěřovala.“91 Změnu tohoto pohledu si vynutila až Velká deprese, která současně poskytla novou základnu pro redefinování sociálnědemokratické politiky. Prvním projevem tohoto postoje nového typu bylo „plánovačství“ 30. let. Realizace keynesiánských opatření vytvořila novou ekonomickou alternativu sociálního státu a umožnila, aby zájmy dělníků získaly status obecného zájmu vzhledem k tomu, že politika vysokých mezd začala stimulovat ekonomický růst tím, že zvětšovala agregátní poptávku.92 Plánovačství na svém vrcholu – tak jak bylo formulováno v dílech svého hlavního exponenta Henriho De Mana93 – bylo ovšem víc než prostý ekonomický projekt: byl to pokus přeformulovat cíle socialistického hnutí novým, radikálně antiekonomistickým způsobem. U De Mana jsou přítomny všechny prvky, jež se vynořovaly v krizi ekonomistické a redukcionistické verze marxismu: kritika racionalistické koncepce subjektivity založené na ekonomických „zájmech“ – De Man byl jedním z prvních socialistů, kteří vážně studovali psychoanalýzu; kritika třídního redukcionismu; nutnost masového bloku širšího než dělnická třída; potřeba prosazovat socialismus jako národní alternativu, jako organickou rekonstrukci národa/státu na novém základě; požadavek mýtu – v sorelovském smyslu –, který by stmelil rozličné složky kolektivní socialistické vůle. „Plán“ tedy nebyl prostým ekonomistickým nástrojem; byl samotnou osou znovu vytvářeného historického bloku, který měl umožnit boj s úpadkem buržoazní společnosti a čelit postupu fašismu. (Vstřícný postoj k fašismu, který De Man osobně zaujal po roce 1938, ani podobný vývoj socialistů Marcela Déata ve Francii by nás neměl vést k tomu, abychom zapomněli na význam plánovačství jako skutečného úsilí o to, aby socialismus získal ve změněném společenském klimatu po válce a Velké depresi politickou iniciativu. Sociální demokracie přijala po roce 1945 mnohé De Manovy teze za své – zejména jeho ekonomicko-technokratické názory, zatímco 91 92 93
A. Sturmthal, str. 39–40. A. Przeworski, Social Democracy, str. 52. Viz zejména Au-delà du marxisme (1927) a L’Idée socialiste (1933).
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242740
jeho radikálnější a novátorštější politické pohledy byly většinou odsouvány stranou.) V této souvislosti je poučné připomenout často zmiňovanou dvojznačnost94, která sahá až k jádru mezí politiky sociální demokracie po druhé světové válce. Projektem levicových přívrženců plánovačství bylo vytvoření smíšené ekonomiky, v níž by kapitalistický sektor postupně vymizel; ve skutečnosti to tedy byla cesta, jak přejít k socialismu. U technokratičtější varianty plánovačství však šlo pouze o vytvoření prostoru pro státní zásahy, jež by korigovaly – zejména ovládáním úvěru – nerovnováhy nerozlučně spojené s chodem kapitalismu. Způsob, jakým byly tyto alternativy formulovány, velmi jasně ukazuje, že jak levicová, tak pravicová alternativa se týkala ekonomické politiky, zatímco projekty radikální demokratizace nebo vytváření nové kolektivní vůle buď docela chyběly, nebo měly okrajové postavení. Před rokem 1945 znemožňoval sociálnědemokratickým hnutím jakýkoli pokus o hegemonickou artikulaci jejich notorický úzce třídní přístup. Po roce 1945 – se vznikem sociálního státu – se tato zkostnatělost značně zmírnila, samozřejmě ne směrem k prohloubení demokratického procesu, ale prostě rozšiřováním keynesiánského státu, v němž už zájmy odlišných sektorů nebyly definovány na základě jasných třídních dělítek. V tomto smyslu se sociální demokracie stala politicko-ekonomickou alternativou uvnitř dané státní formy a ne radikální alternativou k této formě. (Zde máme jasně na mysli nikoli „revoluční“ alternativu zahrnující násilné svržení existujícího státu, ale prohlubování a artikulaci rozmanitých antagonismů uvnitř státu i občanské společnosti umožňujících vést „poziční válku“ proti převládajícím hegemonickým formám.) Výsledkem této nepřítomnosti hegemonické alternativy bylo, že se sociální demokracie omezila na kombinaci privilegovaných pragmatických vztahů s odbory s více nebo méně levicovými technokratickými politikami, u nichž vždy všechno záviselo na řešeních uskutečněných na státní úrovni. Zde jsou kořeny absurdní představy, podle níž je stupeň „levicovosti“ nějakého programu dán počtem podniků, které se mají podle něj znárodnit.
94
Viz například A. Bergounioux and B. Manin, str. 118–120.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242740