98
Čeština a němčina za protektorátu
komisí formou rozhovoru o každodenních a služebních tématech. Během ústní zkoušky měla být pozvolna stupňována náročnost (od každodenních témat po odborná, od jednoduchých obratů ke složitým), aby byly jazykové kompetence zkoušených jasně posouditelné.250 Za zkoušení byl zodpovědný Úřad říšského protektora pro centrální úřady státní správy a oberlandráty pro místní správu. Jedním ze zkoušejících musel být vždy Němec a jedním věcně odborný garant z příslušné oblasti. Přestože zkouška byla poměrně propracovaná, neměla žádné kvantifikátory: byla hodnocena pouze bestanden – nicht bestanden, tedy uspěl – neuspěl. Bylo ji možné opakovat pouze jednou, a to nejdříve šest a nejpozději dvanáct měsíců po neúspěšném pokusu. Pro zkoušené byla zdarma, zkoušejícím náležela odměna a celkové náklady měla (poměrně alibisticky) uhradit protektorátní vláda.251 Zdokonalení úředníků v němčině mělo ukončit stávající praxi, kdy uvnitř úřadu se komunikovalo téměř výhradně česky a pouze „výstup“ jeho činnosti byl přeložen, často zvláštním překladatelským oddělením.252 Říšský protektor i Frank považovali za nutnost posílit němčinu také ve vnitřním a pracovním styku, a to jednak prostřednictvím jazykových kurzů a zkoušek, jednak dosazováním německých úředníků na zásadní rozhodovací pozice. Na zavádění němčiny na úřadech si v září 1941 Hácha stěžoval von Neu rathovi: V lidovém státě má být pro jazykovou praxi rozhodující v první řadě potřeba obyvatelstva, na druhém místě pak potřeba dobře organizované správy. Úředník má toliko za úkol těmto potřebám sloužit, jeho osoba je pro dotčenou otázku zcela irelevantní. Praxi, že rozhodující je jazyk referenta (v tomto případě preferenčně němčina), označil za administrativně nemožnou a politicky navýsost nespravedlivou.253 Jeho stížnost samozřejmě nebyla vyslyšena. Na přelomu roku 1941 a 1942 vypracoval Úřad říšského protektora nové jazykové nařízení, které mělo nahradit všechny předešlé, nesystémově roztroušené a nestejně prosazované jazykové předpisy.254 Dle protektorova názoru bylo totiž protektorátní právo přeplněno samostatnými předpisy rozličného druhu, které upřednostňují němčinu jen pozvolna. Je na čase chopit se zbraně jazykového práva a právně stanovit nárok na vládu německého jazyka v česko-moravském prostoru. […] Mentalita Čechů lpět na liteře zákona významně přispěje k šíření německého jazyka. Dychtivost naučit se německý jazyk se probudí, bude-li potřeba jeho znalosti všem na očích.255 Čeština, dle předešlých protektorových konceptů, měla být trpěna (dulden) pouze jako lidová řeč či dialekt. V návrhu preambule nařízení 250 251 252 253
Věstník ministerstva vnitra, 1942, s. 56nn. NA, f. ÚŘP-ST 1799, k. 20, sign. 109-4/124, s. 42nn. Tamtéž, k. 39, sign. 109-4/539, s. 40. Cit. dle BRANDES, D.: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích, s. 92. 254 NA, f. ÚŘP-ST 1799, k. 22, sign. 109-4/185, s. 36 a 41. 255 NA, f. NSM 1464, k. 15, sign. 110-4/53, s. 206 a 207 (překlad autor).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242733