98
Čeština a němčina za protektorátu
komisí formou rozhovoru o každodenních a služebních tématech. Během ústní zkoušky měla být pozvolna stupňována náročnost (od každodenních témat po odborná, od jednoduchých obratů ke složitým), aby byly jazykové kompetence zkoušených jasně posouditelné.250 Za zkoušení byl zodpovědný Úřad říšského protektora pro centrální úřady státní správy a oberlandráty pro místní správu. Jedním ze zkoušejících musel být vždy Němec a jedním věcně odborný garant z příslušné oblasti. Přestože zkouška byla poměrně propracovaná, neměla žádné kvantifikátory: byla hodnocena pouze bestanden – nicht bestanden, tedy uspěl – neuspěl. Bylo ji možné opakovat pouze jednou, a to nejdříve šest a nejpozději dvanáct měsíců po neúspěšném pokusu. Pro zkoušené byla zdarma, zkoušejícím náležela odměna a celkové náklady měla (poměrně alibisticky) uhradit protektorátní vláda.251 Zdokonalení úředníků v němčině mělo ukončit stávající praxi, kdy uvnitř úřadu se komunikovalo téměř výhradně česky a pouze „výstup“ jeho činnosti byl přeložen, často zvláštním překladatelským oddělením.252 Říšský protektor i Frank považovali za nutnost posílit němčinu také ve vnitřním a pracovním styku, a to jednak prostřednictvím jazykových kurzů a zkoušek, jednak dosazováním německých úředníků na zásadní rozhodovací pozice. Na zavádění němčiny na úřadech si v září 1941 Hácha stěžoval von Neu rathovi: V lidovém státě má být pro jazykovou praxi rozhodující v první řadě potřeba obyvatelstva, na druhém místě pak potřeba dobře organizované správy. Úředník má toliko za úkol těmto potřebám sloužit, jeho osoba je pro dotčenou otázku zcela irelevantní. Praxi, že rozhodující je jazyk referenta (v tomto případě preferenčně němčina), označil za administrativně nemožnou a politicky navýsost nespravedlivou.253 Jeho stížnost samozřejmě nebyla vyslyšena. Na přelomu roku 1941 a 1942 vypracoval Úřad říšského protektora nové jazykové nařízení, které mělo nahradit všechny předešlé, nesystémově roztroušené a nestejně prosazované jazykové předpisy.254 Dle protektorova názoru bylo totiž protektorátní právo přeplněno samostatnými předpisy rozličného druhu, které upřednostňují němčinu jen pozvolna. Je na čase chopit se zbraně jazykového práva a právně stanovit nárok na vládu německého jazyka v česko-moravském prostoru. […] Mentalita Čechů lpět na liteře zákona významně přispěje k šíření německého jazyka. Dychtivost naučit se německý jazyk se probudí, bude-li potřeba jeho znalosti všem na očích.255 Čeština, dle předešlých protektorových konceptů, měla být trpěna (dulden) pouze jako lidová řeč či dialekt. V návrhu preambule nařízení 250 251 252 253
Věstník ministerstva vnitra, 1942, s. 56nn. NA, f. ÚŘP-ST 1799, k. 20, sign. 109-4/124, s. 42nn. Tamtéž, k. 39, sign. 109-4/539, s. 40. Cit. dle BRANDES, D.: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích, s. 92. 254 NA, f. ÚŘP-ST 1799, k. 22, sign. 109-4/185, s. 36 a 41. 255 NA, f. NSM 1464, k. 15, sign. 110-4/53, s. 206 a 207 (překlad autor).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242733
Čeština a němčina za protektorátu
99
se pateticky uvádělo: Veden myšlenkou jasně vyjádřit trvalou jednotu protektorátu a Říše ve všech oblastech veřejného života, učinit soužití národů prospěšnějším a denní styk jednodušším podporou stálého používání j e d n o h o [zvýrazněno v originále] společného dorozumívacího prostředku a plně zpřístupnit českému lidu rozšířený hospodářský prostor Říše ovládnutím německého jazyka, nařizuji […].256 Samotné nařízení je poměrně stručné. Ústní a písemná vyjádření všeho druhu ve veřejném životě musejí být koncipována německy, popř. německo-česky, při použití němčiny a češtiny má němčina vždy přednost. Nařízení, které nahradilo to von Brauchitschovo z 21. března 1939, nabylo účinnosti 15. ledna 1942.257 Oficiálně bylo argumentováno pragmaticky, ekonomicky i politicky, nařízení bylo prezentováno jako výhoda pro Čechy, nicméně znamenalo definitivní odstranění, resp. zakotvovalo možnost definitivního odstranění češtiny jako úředního jazyka. To byl samozřejmě protektorův záměr – v jeho podkladovém materiálu se uvádí: Nařízení odstraňuje češtinu jako úřední jazyk a prakticky ho připouští pouze jako výjimku.258 Náměstek pražského primátora Pfitzner vyvodil z Heydrichova nařízení, že vnitřní i vnější úřední řečí pražského magistrátu má být pouze němčina. Plné uvedení nařízení do praxe by se dotklo zhruba 25 000 až 30 000 českých úředníků a zaměstnanců městských podniků a ochromilo by jak činnost magistrátu, tak služeb občanům Prahy. Primátor Říha ve snaze racionalizovat interpretaci tohoto nařízení napsal 11. března 1942 obsáhlý dopis na oberland rát, v němž opatrně, avšak zřetelně odmítá, aby se vnější i vnitřní úřední řečí magistrátu ihned stala němčina. Obhajoval jasně stanovené výjimky pro užití češtiny s tím, že je ve veřejném zájmu, aby se od nich neustupovalo šmahem. Doporučil, aby se vedení protektorátu během války spokojilo s německo-českým fungováním magistrátu. Jeden milion Čechů v Praze, tj. šestina českých obyvatel protektorátu, by totiž byl bez jazykových práv.259 O této skutečnosti informoval i vládu, neboť té podle prvorepublikového úzu náležela agenda jazykového práva. Situace se vyostřila natolik, že oberlandrát obešel úřednickou hierarchii a hlavním komunikačním partnerem učinil Josefa Pfitznera, nikoliv primátora. Pfitzner byl v pokusech zavést do vnitřního úřadování výhradně němčinu neústupný a Úřad říšského protektora se o ně velmi zajímal a podporoval je. K posílení pozice němčiny využíval nejen povinné vzdělávání a zkoušky, ale také velké reorganizace magistrátu, které mu umožnily dosadit na klíčové
256 257 258 259
Tamtéž, s. 9 (překlad autor). Tamtéž, s. 9 a 25. Tamtéž, s. 27 (překlad autor). NA, f. NSM 1464, k. 9, sign. 110-13/7, s. 4.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242733
100
Čeština a němčina za protektorátu
pozice nacisty.260 Na Říhovy stížnosti nikdo nebral ohled, nicméně symbolického zadostiučinění dosáhl primátor například tím, že odmítl podepsat finální návrh oběžníku zavádějícího do pražské správy němčinu jako jediný úřední jazyk.261 Přestože jazykové zkoušky měly být složeny do konce března 1942, čeští úředníci tento termín často bojkotovali. Heydrichova zpráva vedoucímu vůdcovy kanceláře Martinu Bormannovi o situaci v protektorátu z 16. května 1942 uvádí: Tč. zavedené německé jazykové zkoušky úředníků, které byly předpokladem pro zavedení a používání německého jazyka jako úřední řeči, jsou zčásti Čechy sabotovány, neboť věří, že při větším počtu nesloživších nebude hrozící propuštění proveditelné. 24. 4. [19]42 bylo proto vyhlášeno, že propadnuvší při jazykových zkouškách mají v nejkratším termínu složit opakovací zkoušku, do jejíhož složení jim bude zkrácen příjem (pod 250,– RM o 10 %, nad o 20 % měsíčního platu). Oproti tomu těm, kteří při zkouškách prokázali obzvláště dobré jazykové znalosti, byl vyplacen výjimečný jazykový příplatek 50,– RM.262 Hrozba zkrácení platu byla nejen protiprávní (nevyplývala ze zákona, nebyla známa při vstupu zaměstnanců do úřadu, na složení zkoušky byl pouze rok a čtvrt atd.), ale úředníky byla všeobecně vnímána jako pokus o germanizaci a jejím prostřednictvím o plnou nacifikaci české státní správy a samosprávy a její kontrolu.263 Úřad říšského protektora a později státní ministerstvo mnohokrát žádaly (bezvýsledně) vládu, aby zjednala nápravu, donutila úředníky skládat zkoušky a uplatňovala sankce.264 Na pražském magistrátu nakonec zkoušku úspěšně složily dvě třetiny zaměstnanců.265 Obdobná situace panovala u příslušníků protektorátní uniformované policie, u níž bylo osvojení němčiny vzhledem k povaze jejích činností složitější.266 Její příklad ukazuje, že veřejně deklarované úspěchy bilingvizace obyvatelstva nebyly reálné ani možné.
260 NA, f. ÚŘP-ST 1799, k. 22, sign. 109-4/185, s. 16. 261 NA, f. NSM 1464, k. 9, sign. 110-13/7, s. 42. Blíže srov. BRANDES, D. – MÍŠKOVÁ, A.: Vom Osteuropa-Lehrstuhl ins Prager Rathaus. Josef Pfitzner 1901–1945, s. 261nn. 262 Dvacátá Heydrichova zpráva o situaci v protektorátu Bormannovi, 16. 5. 1942, cit. dle edice KÁRNÝ, M. – MILOTOVÁ, J.: Protektorátní politika Reinharda Heydricha, s. 243 (překlad autor). 263 Denní zpráva pražského řídícího úseku Bezpečnostní služby, 26. 5. 1942, cit. dle edice KÁRNÝ, M. – MILOTOVÁ, J.: Protektorátní politika Reinharda Heydricha, s. 262. Například v Brně ze 180 českých úředníků magistrátu 87 zkoušku složilo, 71 propadlo a zbytek se vůbec nepřihlásil a zkoušku ignoroval (data z března 1942). NA, f. ÚŘP-ST 1799, k. 22, sign. 109-4/187, s. 10. 264 NA, ÚŘP-ST 1799, k. 25, sign. 109-4/230. 265 BRANDES, D. – MÍŠKOVÁ, A.: Vom Osteuropa-Lehrstuhl ins Prager Rathaus. Josef Pfitzner 1901–1945, s. 263. 266 K protektorátní policii a její uniformované a neuniformované složce srov. např. MACEK, P. – UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva III. Protektorát Čechy a Morava a Slovenský stát (1939–1945). Police History, Praha 2001, s. 57nn.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242733