Další zip. A znovu centimetr po centimetru. „Musím se podívat do kapes,“ zabručel. „Odpusťte mi to laskavě.“ Dívka stála pod převisem, dlouhé opálené nohy ztuhlé jako kámen. Veliký rozepnul zip zadní kapsy. Sáhl dovnitř. „Holka nešťastná,“ řekl s opravdovým soucitem. „To jsou vaše peníze?“ „Ano – proč by to nebyly –“ „Sedm set,“ řekl Veliký nepříliš nadšeně. „Sedm pěkně srovnaných stovek. Tak pěkně srovnaných, s červenou ořízkou.“ „S čím?“ „Jsou slepené,“ vysvětlil jí Veliký. „Ano… slepené. Já totiž –“ „Proč jsou slepené?“ „No – víte, prostě se mi nějak –“ „Jsou slepené krví,“ řekl Veliký. „Jak mi to vysvětlíte – jsou to snad zisky ze šnečí farmy?!“ A Cíla se najednou rozkřičela vysokým, nepřirozeným hlasem, nemělo to slova, slabiky, hlásky, byl to jen neartikulovaný žal ze smrti, přetvořený do zvuku. Ten zvuk trval a přehlušoval všechno, od praskotu ohně až po nekonečně vzdálený rachot protuberancí lhostejných sluncí nad Olivetskou horou.
28 „Prosím, pane Mašindo,“ řekl Veliký. Seděli znovu u malého ohníčku s velkým rozhledem. Ostatní se vrátili pod převis. Polenský hlídal Božku Horní, bledou a rozhodnutou neříci jediné slovo, které by vneslo víc světla do jejího náhlého přiznání.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242732