Další zip. A znovu centimetr po centimetru. „Musím se podívat do kapes,“ zabručel. „Odpusťte mi to laskavě.“ Dívka stála pod převisem, dlouhé opálené nohy ztuhlé jako kámen. Veliký rozepnul zip zadní kapsy. Sáhl dovnitř. „Holka nešťastná,“ řekl s opravdovým soucitem. „To jsou vaše peníze?“ „Ano – proč by to nebyly –“ „Sedm set,“ řekl Veliký nepříliš nadšeně. „Sedm pěkně srovnaných stovek. Tak pěkně srovnaných, s červenou ořízkou.“ „S čím?“ „Jsou slepené,“ vysvětlil jí Veliký. „Ano… slepené. Já totiž –“ „Proč jsou slepené?“ „No – víte, prostě se mi nějak –“ „Jsou slepené krví,“ řekl Veliký. „Jak mi to vysvětlíte – jsou to snad zisky ze šnečí farmy?!“ A Cíla se najednou rozkřičela vysokým, nepřirozeným hlasem, nemělo to slova, slabiky, hlásky, byl to jen neartikulovaný žal ze smrti, přetvořený do zvuku. Ten zvuk trval a přehlušoval všechno, od praskotu ohně až po nekonečně vzdálený rachot protuberancí lhostejných sluncí nad Olivetskou horou.
28 „Prosím, pane Mašindo,“ řekl Veliký. Seděli znovu u malého ohníčku s velkým rozhledem. Ostatní se vrátili pod převis. Polenský hlídal Božku Horní, bledou a rozhodnutou neříci jediné slovo, které by vneslo víc světla do jejího náhlého přiznání.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242732
Dvořák hlídal všechny. Cíla Bartoníková ležela u ohně, drobný obličej s temnými stíny pod očima v okrouhlém otvoru spacího pytle. Nikdo nemluvil. Veliký si to nepřál. Chvíli trvalo, než zvládli zmatek, který vypukl při hrozném výkřiku Cíly. Všichni se přiřítili k převisu, v té chvíli naprosto nezadržitelní, a František Mašinda, chápaje situaci po svém, se vrhl na Velikého. Se zlou se potázal, s jeho pivní energií si trénovaný Veliký poradil jedna dvě. Jelikož neměl čas vybírat místo, kam rozběsněného dobráka hodit, spadl mu nakonec do ohně. Zachránil se s napůl zuhelnatělými kalhotami. Vztek ho přešel, když Velikému řekl, že si to s ním vyřídí jinde. Potom Veliký v rychlosti informoval Dvořáka o přiznání Božky a o nálezu zakrváceného balíčku stovek v kapse Cecílie Bartoníkové. Povídali si o tom pár metrů od převisu, šuškajíce jako dva hypochondři v čekárně obvodního střediska. Nato sebral Veliký ohořelého Mašindu a odebral se s ním k malému ohni. „Co je?“ zeptal se vousáč. „Chtěl jste si se mnou něco vyřídit,“ připomněl mu Veliký. „Ale já se vám raději omluvím. Nehodil jsem vás do toho ohně schválně. Vypadl jste mi nějak z ruky nebo co.“ „Cíla řvala a byla svlíklá,“ zavrčel Mašinda. „Nelíbilo se mi to, sakra. Vám by se to, sakra, líbilo, sakra? Myslím, že sakra ne!“ „Řvala z jiných důvodů.“ „Co s těma holkama máte?“ „Já vám to řeknu, pane Mašindo,“ prohlásil dlouhý muž. „Ty holky zabily Honzu. Buď jedna, nebo druhá. Nebo obě. Božka se k tomu přiznala, Cíla měla v kapse zakrvácené peníze. To je, co?“ „To je volovina,“ řekl Mašinda. „Máte něco do diskuse?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242732
Vousáč sáhl do kapsy a vytáhl balíček tabáku. „Jestli mám něco do diskuse?“ řekl protáhle. „Inu, něco bych měl, že jo. Nechtěl jsem prostě nikoho shazovat, soudruhu. Jak se mi to teďkon jeví, bude lepší, když to teda rozsvítím na plný pecky.“ „Rozsviťte to,“ souhlasil Veliký. „Ale nejdřív si ubalte tu machorku. Nebo vám ten pytlík nakonec upadne.“ Mašinda si zručně ubalil cigaretu. Zapálil ji větévkou a zabafal. „No co,“ řekl potom, „říkáte; že se Božka přiznala, co? A jakýpak asi měla důvody zabít Honzu?“ „Ze žárlivosti,“ řekl Veliký. „Aspoň to říkala.“ „Povídám, že je to volovina,“ zabručel vousáč. „Přiznala se z čirýho entuziasmu. Kvůli Cíle. Víte, jak to je? V celý tý věci je jeden háček, na kterej byste v životě nepřišli. Helejďte – Honza kamarádil s Cílou, že jo? Nikdy spolu nic neměli. Proč?“ „Co myslíte vy?“ „Protože na to byl Honza blbej!“ řekl vítězně Mašinda. „Blbej jak troky, rozumíte? Ne že by s ní nechtěl nic mít. To by bejval chtěl; celej divej po ní byl. No – a potom přišla ta divadelní důra. Naučila ho to. A Honza najednou zjistil, že všecky ženský maj ty samý věci na stejnejch místech a že je Cíla taky jenom ženská. Tak se jednou osmělil. Po pár pivech, že jo. Vyjel po Cíle, ta chudák myslela, že to dělá z lásky, byla radostí bez sebe, Honza šáh tuhle a támhle, a bylo to. Rozumíte? Ten trouba si myslel, že všechno umí, jenže zapomněl na jedno. Alena byla posichrovaná. O něčem takovým samozřejmě neměla Cíla šajna. Ale Honza vlastně taky ne. Co bych se o tom rozpindával – Cíla je prostě v tom. S Honzou. A pořád si myslela, že si ji veme. Ta že by ho zabila? Blbost.“ „Cíla ho nezabila,“ řekl zamyšleně Veliký. „Božka se přiznala, že to udělala.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242732